V jedné moderní a lesklé autoumývárně, která voněla po jablkovém šamponu a čisté vodě, žili tři nerozluční kamarádi. Jejich domovem byl dlouhý tunel plný barevných světel a veselých zvuků.
První byla kartáčka Kartáčka. Její dlouhé, měkké štětiny se uměly kroutit tak vesele, že každé auto polechtaly k smíchu. „Škrab-škrab, chichichi! Čistota je zábava!“ říkávala, když se s chutí pustila do práce.
Druhá byla moudrá tryska Bublinka. Znala všechna tajemství vody. Uměla stříkat jemnou mlhu, která pohladila, ale i silný proud, který odplavil každou špiničku. „Šššš, voda si vždy najde cestu,“ šeptala klidně.
A třetí byl silák Foukáček. Byl to obrovský sušič, který dokázal foukat tak mocně, že z aut odfoukl i tu poslední, nejmenší kapičku. „Fúúú, pozor, letí vichřice!“ hřměl pyšně, když se jeho ventilátory roztočily na plné obrátky.
Společně tvořili dokonalý tým. Každý den sledovali, jak do jejich umývárny vjíždějí smutná, zaprášená auta a vycházejí z ní šťastná a lesklá jako zrcadla.
Jednoho dne se však u vchodu objevilo malé, červené autíčko. Bylo tak zablácené, že mu téměř nebylo vidět barvu. Plakalo tiché, olejové slzičky. Jmenovalo se Bláťa. Kromě hrubé vrstvy bláta mělo na boku zvláštní, tmavou a lepkavou skvrnu, která vypadala jako přilepený kus čokoládového dortu.
„Co se ti stalo, maličký?“ zeptala se Kartáčka soucitně.
„Hrál jsem si u lesa a... a sklouzl jsem do jámy plné jehličí a lepkavé pryskyřice ze stromů,“ fňukalo Bláťa. „Už nikdy nebudu pěkný a červený.“
„Ale kdepak!“ zahřměl Foukáček sebevědomě. „S tím si poradím raz-dva. Já odfouknu všechno!“
Postavil se před Bláťu, zhluboka se nadechl a fouknul z plných plic. FÚÚÚÚ! Suché listí a prach odletěly pryč. Hroudy bláta popadaly na zem s hlasitým čvachtáním. Bláťa vypadalo o něco lépe, ale stalo se něco podivného. Ta lepkavá skvrna z pryskyřice tam zůstala. Vypadala ještě tmavší a tvrdohlavější než předtím. Foukáček zesmutněl. Jeho síla tentokrát nestačila.
„Teď jsem na řadě já,“ řekla moudrá Bublinka. „Voda přece smyje všechno.“
Namířila na skvrnu svůj nejsilnější proud. Voda syčela a stříkala na všechny strany. Z Bláti smyla i poslední zbytky bláta, ale lepkavá skvrna se ani nepohnula. Voda po ní jen stekla, jako by měla neviditelný pršiplášť. Bublinka byla zmatená. Ještě nikdy neviděla něco, co by voda nedokázala umýt.
„Tak to zkusím já!“ zvolala veselá Kartáčka, která nechtěla vidět Bláťu tak smutného. „Já ji odtamtud vyšimrám smíchem a lechtáním!“
Roztočila se a svými nejjemnějšími štětinami začala skvrnu drhnout. Škrab, škrab, škrab! Ale místo toho, aby skvrna zmizela, jen se trochu rozmazala a Kartáččiny krásné čisté štětiny se slepily dohromady. „Fuj! To je nechutně lepkavé!“ zvolala a rychle se odtáhla.
V autoumývárně zavládlo ticho. Foukáček smutně mlčel, Bublinka přemýšlela a Kartáčka si čistila své slepené štětiny. Malé autíčko Bláťa opět začalo poplakávat. „Vidíte? Jsem ztracený případ. Zůstanu navždy flekatý.“
Vtom Bublinka zdvihla svou trysku. V očích jí zajiskřila nová myšlenka. „Počkejte! Každý z nás to zkusil sám. Foukáček odfoukl bláto, já jsem smyla prach a Kartáčka to zkusila vydrhnout. A co když to děláme ve špatném pořadí? A co když nám něco důležitého chybí?“
Podívala se na dávkovač s voňavou, hustou pěnou, kterou používali jen na ty největší nečistoty. „Mám nápad! Co kdybychom tu lepkavou skvrnu nejdřív... změkčili? Jako když maminka nechá odmočit připečený hrnec ve vodě s mýdlem.“
Kartáčka a Foukáček souhlasně přikývli. Tohle znělo jako skvělý plán!
„Dobře tedy, jdeme na to jako tým!“ zavelela Bublinka.
Nejprve vystříkla na lepkavou skvrnu hustou vrstvu bílé, nadýchané pěny. Vypadalo to, jako by mělo Bláťa na boku kopeček šlehačky. Pěna tiše praskala a syčela. Všichni trpělivě čekali.
Po chvíli Bublinka řekla: „Teď ty, Kartáčko!“
Kartáčka se opatrně přiblížila a začala jemně šoupat napěněné místo. A stal se zázrak! Lepkavá pryskyřice už nebyla tak tvrdá. Pod pěnou změkla a začala se oddělovat v malých kousíčkách. „Hurá! Ono to funguje!“ zajásala Kartáčka.
Když Kartáčka dokončila svou práci, Bublinka opět převzala velení. „A teď finále!“
Pustila na místo jemný, ale široký proud teplé vody. Pěna spolu se změknutými kousíčky pryskyřice se krásně odplavila dolů a na boku červeného autíčka nezůstalo nic, jen krásný, lesklý lak.
„A teď já, aby ses neleskl jen od vody!“ zahřměl Foukáček a s radostí odfoukl všechny kapky.
Bláťa se podívalo na své bílé odrazy v čisté podlaze. Bylo dokonalé. Červené, zářivé a bez jediné skvrnky. Od radosti udělalo malý poskok na svých pneumatikách.
„Děkuji! Děkuji vám všem!“ smálo se. „Jste nejlepší tým na celém světě!“
Kartáčka, Bublinka a Foukáček se na sebe hrdě usmáli. Pochopili, že i když je každý z nich v něčem dobrý, ty největší a nejlepkavější problémy dokážou vyřešit jen tehdy, když spojí své síly a použijí je ve správném pořadí.
A tak se v ten den v autoumývárně všichni naučili, že na každou skvrnu platí jiný lék a že nejlepším lékem na všechna trápení je spolupráce a přátelství.