V útulné pekárně, schované v malé uličce, to dnes ráno vonělo tak nádherně, že i kočky na plotě se usmívaly. Pan pekař totiž právě vytáhl z pece ten nejlepší jablečný závin. Z jeho zlatisté a křupavé kůrky se pomalu začala zvedat malá, třpytivá bytost. Nebyla to pára, ani dým. Byla to Vůně.
Její tělíčko se skládalo z tisíců drobných, neviditelných částeček, které tancovaly ve vzduchu a dohromady vytvářely ten nejsladší pozdrav: teplá jablka, špetka skořice a kousek domova. Jmenovala se Skořice-jablíčko a byla nesmírně zvědavá.
„Vítej na světě,“ zašeptal jí teplý vzduch z pece.
Skořice-jablíčko se vesele zavlnila a začala plout po pekárně. Pozdravila se s vůní čerstvého chleba, která byla statná a rozvážná. Zamávala vůni vanilky, která se chichotala v rohu u misky s krémem. Byl to dokonalý svět, plný přátel a tepla.
Vtom se však stalo něco nečekaného. Dveře pekárny se se skřípěním otevřely a dovnitř vběhl silný, studený průvan. Chytil maličkou Vůni jako obr a unesl ji ven, na hlučnou, rušnou ulici.
„Jaj! Pomoc!“ vykřikla Skořice-jablíčko, ale jeho tenký hlásek zanikl v hluku města.
Ocitla se ve světě, který byl úplně jiný. Všechno se tu hýbalo příliš rychle. Kolem ní profrčelo auto a zanechalo za sebou těžkou, štiplavou vůni, která ji skoro udusila. Byla to Vůně Spálenin a nebyla vůbec přátelská.
„Dávej pozor, drobečku!“ zavrčela a zmizela za rohem.
Vystrašená Skořice-jablíčko se snažila držet pohromadě. Cítila, jak její drobné, voňavé částečky slábnou a rozlétávají se na všechny strany. Čím dál byla od své domovské pekárny, tím byla průsvitnější a slabší. Musí se vrátit, jinak se úplně ztratí!
Vznášela se těsně nad chodníkem, když se z malého záhonu u domu ozval jemný, sladký hlásek. „Proč jsi tak smutná, cizí vůničko?“
Patřil Vůni Růží. Byla elegantní a její částečky byly růžové a hebké. „Já... já jsem se ztratila,“ zašeptala Skořice-jablíčko. „Hledám cestu domů, k jablečnému závinu."
„To je daleko," povzdychla si Vůně Růží. „My, květinové vůně, se držíme při svých květech. Vítr nás nenosí daleko. Ale ty jsi ovocná, ty jsi stvořená na cestování. Jen musíš vědět, kterým směrem."
Najednou se obloha zatáhla a na rozpálený asfalt dopadlo několik velkých kapek. Zvedla se úplně nová vůně – svěží, zemitá a tajemná. Byla to Vůně Letního Deště.
„Pŕŕŕ! Všechno se mění,“ zasmějala se a proletěla kolem nich. „Vzduch se vyčistí, teď se ti bude lépe cestovat!“
Déšť však ustal tak rychle, jak přišel. Vítr znovu zesílil a zanesl slábnoucí Skořice-jablíčko do tiché, zapomenuté uličky. Přistála u pootevřeného okna starého knihkupectví. Zevnitř se valila ven pokojná, moudrá a trochu zaprášená vůně.
Byla to Vůně Starých Knih. Její částečky se nepohybovaly rychle. Vznášely se důstojně, jako by každá z nich nesla jeden příběh.
„Zdá se, že tě unavil svět, že?“ promluvila hlubokým, uklidňujícím hlasem.
„Už skoro nejsem,“ povzdychla si Skořice-jablíčko. „Moje částečky se rozutekaly. Co mám dělat?"
Vůně Starých Knih se k ní přiblížila. „Poslouchej pozorně. Každá vůně je jako poselství. Skládá se z malých poslů – molekul. Tito poslové se šíří vzduchem, aby všem řekli, odkud pocházejí. Tví poslové mluví o jablkách a skořici. Ale čím jsou dál od domova, tím jsou tišší a je jich méně. Tomu se říká difúze."
„Difúze?“ opakovala Vůně.
„Ano. Jednoduše řečeno, rozptylování. Abys byla zase silná, musíš najít svůj zdroj. Musíš se vrátit domů, kde se všichni tví poslové znovu spojí," vysvětlila moudrá Vůně Knih. „Zavři oči a soustřeď se. I ta nejmenší částečka v tobě si pamatuje, kam patří.“
Skořice-jablíčko uposlechla. Z celé síly se soustředila na ten pocit tepla a sladkosti, který mělo v pekárně. Najednou zaslechlo kroky a dětský hlas.
„Mami, mami, počkej! Cítíš to?“ Byla to holčička se dvěma copánky a velmi zvědavým nosem. Zastavila se přesně pod oknem knihkupectví. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Cítím skořici! A jablíčka! Jako od babičky! Určitě je to někde blízko!“
Srdíčko Skořice-jablíčka poskočilo radostí. Ta holčička ji cítila! I když byla tak slabá, její poselství stále žilo!
Holčička se rozběhla směrem, odkud vítr přivál poslední zbytky její vůně. Ukazovala prstem na konec uličky. „Tam! Určitě to jde odtamtud!“
„Děkuji ti, Vůně Knih!“ zavolala Skořice-jablíčko a s posledními zbytky sil se vznesla do vzduchu. Letěla těsně před holčičkou, která svým citlivým nosem sloužila jako kompas.
Konečně ji uviděla! Výklad s nápisem „Pekárna u Sladké Tečky“. Dveře byly zavřené, ale nad nimi byla malá větrací mřížka. S vypětím všech sil se Skořice-jablíčko protlačila úzkým otvorem a... byla doma!
Přistála přímo na teplém jablečném závinu, který čekal na pultu. V okamžiku se všechny její roztroušené částečky vrátily k ní. Znovu byla silná, zářivá a nádherně vonící. Cítila se celistvá a šťastná.
Za chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla holčička s maminkou. „Vidíš, mami! Říkala jsem ti to!“ zvolala vítězoslavně. „Poprosím si jeden kousek toho jablečného závinu. Voněl až za roh!“
Vůně Skořice-jablíčko se spokojeně usmála. Zažila velké dobrodružství a pochopila, že i když je neviditelná, má své důležité místo na světě. A že ten nejlepší pocit je vrátit se domů.
A možná i vy, když se na chvíli zastavíte a zhluboka se nadechnete, zjistíte, jaký zajímavý příběh vám právě teď vypráví nějaká vůně. Stačí jen pořádně poslouchat nosem.