V jedné veselé a sluncem zalité umělecké dílně, kde voněla barva a schnoucí hlína, ležela na dřevěné polici jedna malá, šedá Hrudka hlíny. Nebyla ani kulatá, ani hranatá. Byla jednoduše... hrudka. Všude kolem ní stály na poličkách hotové, nádherné výtvory. Vysoké vázy s malovanými květy, misky hladké jako zrcadlo a veselé sošky zvířátek, které jako by chtěly každou chvíli ožít.
Hrudka na ně smutně pohlížela. „Ach," vzdychla si tak potichu, že to slyšel jen prach tančící ve slunečních paprscích. „Kéž bych i já byla něčím. Například tou elegantní kočkou s dlouhými vousy. Nebo aspoň malou mističkou na bonbóny." Cítila se tak obyčejná a bez tvaru.
Právě tehdy se dveře dílny s tichým vrznutím otevřely a dovnitř vběhla holčička s vlasy barvy medu. Na tváři měla modrou šmouhu od barvy a usmívala se od ucha k uchu. Jmenovala se Lína.
Její oči proběhly po poličkách plných hotových výrobků, ale pak se zastavily. Podívala se přímo na šedou, smutnou Hrudku. „Ahoj! Právě tebe jsem hledala!" zvolala radostně.
Hrudka se překvapeně zachvěla. „M-mě?" zašeptala nevěřícně.
„Jasně! Dnes spolu zažijeme dobrodružství," řekla Lína, jemně Hrudku vzala do dlaní a odnesla ji k velkému pracovnímu stolu. Její dlaně byly teplé a Hrudka se najednou cítila o něco méně osamělá.
„Nejdřív se musíme trochu protáhnout," zasmála se Lína a začala Hrudku hníst a stlačovat. Hrudce to nejprve připadalo zvláštní, trochu ji to lechtalo, ale pak si uvědomila, že je to vlastně příjemné. Cítila, jak z ní Lína vytlačuje malé vzduchové bublinky.
„Toto děláme proto," vysvětlovala Lína trpělivě, „abys v bříšku neměla žádný vzduch. Ten by tě mohl v horké peci potrápit a praskla bys."
Hrudka pochopila. Lína ji nechtěla trápit, ale připravit ji, aby byla silná. Cítila se pevnější a pružnější.
Pak ji Lína odnesla ke zvláštnímu stroji s plochým otáčivým kruhem. „Toto je hrnčířský kruh," představila jí ho Lína. „Připravená na tanec?"
Položila Hrudku přesně do středu kruhu a nohou stlačila pedál. Kruh se roztočil. Nejprve pomalu, pak rychleji a rychleji.
„Jéj, točí se mi hlava!" zapištěla Hrudka. Všechno kolem se jí slévalo do barevných pásů. Lína se jen usmála a polila ji trochou vody. Její ruce se najednou jemně dotkly Hrudčiných boků.
„Neboj se, držím tě," zašeptala.
Lína prsty zatlačila do středu Hrudky a ta začala růst do výšky. Z obyčejné hrudky se stávala miska! „Podívej se! Rostu!" radovala se Hrudka a cítila se úžasně. Chtěla být co nejkrásnější. Ale v tom nadšení se naklonila trochu víc na jednu stranu. Lína se ji snažila vyrovnat, ale už bylo pozdě. Miska se zvlnila a... žuch! S tichým čvachtnutím se zřítila a zůstala z ní jen plochá, mokrá placka.
„Och, ne," vzdychla Hrudka zahanbeně. „Vidíš? Nejsem k ničemu. Zůstanu jen plackou."
Lína však zavrtěla hlavou. Setřela ji z kruhu, znovu ji svinula do koule a řekla: „To vůbec nevadí! Každý se učí. Ani ten nejlepší hrnčíř neudělal svou první misku dokonalou. Zkusíme to znovu!"
Její veselý hlas dodal Hrudce odvahu. „Opravdu?"
„Jasně! Tentokrát zkusíme něco vysokého. Co takhle vázu?" navrhla Lína a znovu položila Hrudku na kruh.
Tentokrát byla opatrnější. Hrudka rostla pomalu a jistě, stále výš a výš. Cítila se štíhlá a elegantní, přesně jako ty vázy na polici. „Už jsem skoro tam!" myslela si hrdě. Ale jak rostla, stávala se i tenčí. Její vrch se začal nebezpečně třást jako rosol.
„Pozor, jsi příliš tenká!" varovala ji Lína, ale Hrudka ji v touze po výšce neposlouchala. A pak se to stalo. Vrch se jí přehnul a celá se začala naklánět na jednu stranu.
„Pomoc, padám!" křičela a s dalším žuchnutím se opět proměnila v beztvarou masu hlíny.
Hrudka byla z toho celá nešťastná. Dva pokusy a dva neúspěchy. Už skoro plakala. „Možná nejsem stvořená k tomu, abych byla něčím pěkným," zašeptala.
Lína ji znovu jemně vzala do dlaní. „Víš co, Hrudko? Možná se příliš snažíme podobat něčemu jinému. Co kdybys nebyla ani miska, ani váza? Co kdybys byla jednoduše sama sebou? Například veselý hrníček na teplé kakao?"
Lína ji potřetí položila na kruh. Tentokrát Hrudka necítila tlak, že musí být dokonalá. Jen se nechala vést Línínými rukama a tancem kruhu. Lína ji vytvarovala do milé, pevné podoby. Nebyla dokonale rovná. Na jedné straně měla malé, buclaté bříško.
Lína se zasmála. „Podívej, máš tak milou tvářičku!" A pak k ní přilepila malé ouško, které vypadalo, jako by Hrudka někomu mávala.
Hrudka se podívala na svůj odraz v kapce vody na kruhu. Nebyla elegantní ani dokonale symetrická. Byla trochu křivá, trochu baculatá, ale... byla veselá. Byla jedinečná. Cítila se šťastná. Toto byla ona.
„Líbí se mi to!" zvolala radostně. „Toto jsem já!"
Lína ji opatrně složila z kruhu a položila na polici schnout. Hrudka, teď už Hrníček, se rozhlížel po dílně. Vedle něj stály dokonalé vázy a misky, ale on už nezáviděl. Pochopila, že její cesta nebyla o tom, stát se dokonalým tvarem. Byla o tom tanci na kruhu, o pádech a opětovném vstávání, o trpělivých rukách a radosti z tvoření.
Po několika dnech, když Hrníček řádně vyschl a zahřál se v teplé peci, ho Lína pomalovala. Na jeho buclaté tvářičky namalovala velké žluté sluníčko, které se usmívalo.
Od té doby byl veselý Hrníček Línin nejoblíbenější. Každé ráno si do něj nalila teplé kakao a jeho nedokonalé, mávající ouško ji vždy rozveselilo.
Hrníček věděl, že nejkrásnější tvar není ten, který je bezchybný, ale ten, který v sobě ukrývá příběh a byl stvořen s láskou a radostí. A možná i vy máte doma takový vesele nedokonalý hrníček, který je právě proto ten nejlepší na světě.