V malém jezírku na okraji lesa žila malá zlatá rybka jménem Jiskřička. Byla to veselá a velmi zvědavá rybka, jejíž oči zářily jako dvě hvězdičky na noční obloze. Jiskřička měla nejraději teplé letní dny, kdy se mohla vyhřívat blízko hladiny a pozorovat svět nad vodou.
„Dnes je takový krásný slunečný den," pomyslela si, když se vznášela těsně pod hladinou jezírka. Sluneční paprsky procházely vodou a příjemně ji hladily po šupinách.
Jiskřička si ráda hrávala se svými kamarády – malou žabkou Skokánkou, která uměla vyprávět o světě nad hladinou, a Šupináčem, starším kaprem, který znal všechna tajemství jezera.
„Hej, Jiskřičko!" zavolala na ni Skokánka, která právě seděla na listu leknínu. „Proč se stále držíš jen při hladině? Dole je přece tolik zajímavých věcí!"
Jiskřička zaplula k leknínu. „Ale vždyť tam dole je tak chladno! Vždy když zaplavu hlouběji, cítím, jak se voda ochlazuje."
„To je pravda," přikývl Šupináč, který právě připlul z hlubiny. „Dole je voda chladnější, zejména v létě."
Jiskřička naklonila hlavičku a její šupinky se zatřpytily na slunci. „A proč je to tak? Proč je voda dole studená a nahoře teplá? Slunce přece svítí na celé jezero."
Šupináč se usmál. „To je dobrá otázka, malá Jiskřičko. Pokud chceš znát odpověď, musíš se stát výzkumnicí a přijít na to sama."
„Výzkumnicí?" Jiskřička rozšířila své velké oči. „A jak se stanu výzkumnicí?"
„Potřebuješ pozorovat, měřit a dělat experimenty," vysvětlila Skokánka. „Můj starý otec byl vědec-žabec a ten vždy říkával, že na každou otázku existuje odpověď, jen je ji třeba správně hledat."
Jiskřička se nadšeně zatočila ve vodě. „Tak já budu výzkumnice! Zjistím, proč je voda dole studená!"
Na druhý den ráno se Jiskřička probudila s velkým odhodláním. Půjčila si od Skokánky malý teploměr, který žabka našla u břehu jezera, když tam piknikovali lidé.
„Nejprve si musím udělat měření," řekla si Jiskřička.
Začala u hladiny. Přidržela teploměr a pozorně sledovala, jak se červená čárka ustálila. „U hladiny máme... dvacet dva stupňů," oznámila svému pomyslnému deníku.
Potom zaplula trochu hlouběji. „Metr pod hladinou máme... dvacet stupňů."
Čím hlouběji plula, tím byla voda chladnější. Na dně jezera teploměr ukazoval jen patnáct stupňů.
„To je zajímavé," pomyslela si Jiskřička. „Čím hlouběji, tím chladněji. Ale proč?"
Rozhodla se, že potřebuje pomoc a svolala své kamarády na poradu.
„Mám záhadu," vysvětlila jim. „Naměřila jsem, že voda je u dna mnohem studenější než nahoře u hladiny. Ale nerozumím, proč."
Slimák Slizko, který se připlazil také na poradu, řekl: „Možná je to proto, že slunce ohřívá nejprve horní vrstvu vody."
„To dává smysl," přikývla Jiskřička, „ale proč se potom teplá voda nemíchá s tou studenou?"
Právě tehdy okolo proplul starý Sumec, nejstarší obyvatel jezera. Měl dlouhé kníry a oči plné moudrosti.
„Slyšel jsem, že si děláš výzkum, malá Jiskřičko," řekl hrubým hlasem.
„Ano, snažím se zjistit, proč je voda dole studenější," odpověděla Jiskřička.
Sumec se usmál. „Víš, v tom je jeden z nejzajímavějších jevů přírody. Voda má zvláštní vlastnost – když se zahřeje, stává se lehčí."
„Lehčí?" Jiskřička nechápavě naklonila hlavičku.
„Ano, lehčí," přikývl Sumec. „Když se voda zahřeje na slunci, její molekuly se začnou rychleji pohybovat a zabírají víc místa. Takže teplá voda je řidší a lehčí než studená."
„A jelikož je lehčí, tak..." začala Jiskřička.
„Přesně tak!" zaradoval se Sumec. „Jelikož je lehčí, zůstává nahoře, zatímco těžší studená voda klesá dolů. Proto máme u hladiny teplou vodu a u dna chladnou."
Jiskřička se zamyslela. „Takže je to jako s balónem naplněným horkým vzduchem? Ten také stoupá nahoru, protože horký vzduch je lehčí?"
„Přesně tak! Jsi bystrá rybka. Říká se tomu vrstvení vody podle teploty."
„Vrstvení vody," zopakovala Jiskřička. „To je úžasné! Takže naše jezero má tři patra jako nějaký vodní dům!"
„Přesně tak," zasmál se Sumec. „V zimě je to však jinak. Tehdy se všechno promíchá."
Jiskřička byla zmatená. „Proč se to v zimě promíchá?"
Sumec pohnul hlavou. „Protože voda má ještě jednu zvláštní vlastnost. Když se ochlazuje, stává se hustší a klesá dolů, ale jen do čtyř stupňů Celsia. Potom, když se dál ochlazuje k nule, začne být opět lehčí."
„To je tedy záhada!" zvolala Jiskřička.
„Díky tomu můžeme v zimě přežít," vysvětlil Sumec. „Kdyby voda při ochlazování stále hustla, led by se tvořil ode dna jezera a všechno by zamrzlo. Takto se led tvoří na hladině a chrání vodu pod sebou, která zůstává tekutá."
Jiskřička byla ohromená. Nikdy by ji nenapadlo, že obyčejná voda může mít takové zázračné vlastnosti. „Takže proto můžeme v zimě přežít na dně jezera?"
„Ano," přikývl Sumec. „A proto i v létě máme příjemně svěží vodu v hlubinách, kde se můžeme schovat před horkem."
Jiskřička se rozhodla, že svůj výzkum musí dokončit experimentem. Spolu se Skokánkou a Šupináčem dali do průhledné láhve vodu, přidali pár zrníček písku, aby viděli proudění, a položili ji na slunce. Po chvíli viděli, jak se teplá voda drží nahoře a studená dole. Vytvořily se dvě vrstvy, přesně jako v jezeře.
„Hurá! Náš experiment to potvrdil!" zajásala Jiskřička.
Večer zorganizovala velkou prezentaci pro všechny obyvatele jezera. Na velkém kameni u břehu vysvětlovala svůj výzkum a kreslila obrázky do jemného písku na dně.
„A tak jsem zjistila, proč je voda u dna studenější," ukončila svou prezentaci. „Je to proto, že teplá voda je lehčí a zůstává nahoře, zatímco studená, těžší voda klesá dolů."
Všechny rybky, žáby a slimáci tleskali svými ploutevmi, nožičkami a tykadly. Byli ohromeni, jaký důležitý objev jejich malá kamarádka udělala.
„A co ses z tohoto výzkumu naučila?" zeptal se starý Sumec s úsměvem.
Jiskřička se zamyslela. „Naučila jsem se, že i malé rybky mohou být velkými vědkyněmi. A že příroda má své důvody pro všechno, co dělá. Díky zvláštním vlastnostem vody můžeme všichni žít v jezeře po celý rok – v létě i v zimě."
Od toho dne se Jiskřička stala nejen nejzvědavější, ale i nejmoudřejší rybkou v jezeře. A když se jí jiné rybky ptaly, proč je tak nadšená vědou, vždy s úsměvem odpovídala: „Protože každá kapka vody ukrývá nekonečno záhad, které čekají, aby je někdo rozluštil."