Cvak! S posledním slabým zachvěním nitky se malý dřevěný knoflík Knoflíček odtrhl od Honzova modrého kabátu. Udělal ve vzduchu malý kotrmelec a s tichým ťuknutím dopadl na šedý chodník. Svět se najednou zdál obrovský a hlučný. Nad ním se tyčily obrovské boty a Honzovy nohy, které ani netušily, že někoho ztratily, se vzdalovaly a vzdalovaly.
„Honzo, počkej!" chtěl zakřičet Knoflíček, ale z jeho malého dřevěného těla nevyšel žádný zvuk.
Zůstal sám. Před ním se táhl nekonečný chodník z drsného, hrbolatého asfaltu. V dálce svítily červené vchodové dveře jejich domu. To byl jeho cíl. Musí se tam dostat!
Odhodlaně se zapřel do země a zkusil se pohnout. Au! Drsný povrch ho škrábal a brzdil. Připadal si, jako by se snažil pohnout přilepený k zemi. S vypětím všech sil se posunul jen o vlásek.
„Tohle nikdy nedokážu," povzdychl si smutně.
Právě tehdy zavál větřík a Knoflíček se skutálel na velký, plochý kámen, který byl součástí chodníku. Byl hladký a chladivý. Když se Knoflíček pokusil pohnout tady, stalo se něco úžasného. S malým odstrčením se klouzal skoro bez námahy!
„Jupí! To je ono!" zajásal. Klouzal se z jedné strany kamene na druhou a cítil se jako na nejlepší klouzačce na světě. Ale radost netrvala dlouho. S posledním sklouznutím se převalil přes okraj kamene a znovu dopadl na drsný, brzdicí asfalt.
Zmateně se podíval z drsného chodníku na hladký kámen. „Proč to tam šlo tak lehce a tady je to tak těžké?" přemýšlel nahlas.
„Protože ne každý povrch je stejný, maličký," ozval se tenký, veselý hlásek.
Knoflíček se otočil. Vedle něho přistála krásná beruška s lesklými červenými křídly a sedmi černými tečkami. Zvědavě si ho prohlížela svými malými očky.
„Jmenuji se Tečka," představila se. „A vidím, že máš problém s cestováním."
„Jmenuji se Knoflíček. A ano, mám," přiznal. „Na tom kameni to byla paráda, ale tady se ledva pohnu. Je to jako kouzlo?"
Beruška se zasmála. „Žádné kouzlo, milý Knoflíčku. Je to něco, čemu se říká tření."
„Tření?" zopakoval Knoflíček neznámé slovo.
„Přesně tak," přikývla Tečka. „Představ si, že ten drsný chodník má miliony maličkých neviditelných ručiček, které tě chytají a nechtějí tě pustit. Čím je povrch drsnější, tím silněji tě ty ručičky drží. To je velké tření."
Knoflíček se podíval na asfalt a skoro se mu zdálo, že ty malé drsné zrníčka na něho opravdu natahují ruce.
„A ten hladký kámen?" zeptal se.
„Ten má těch ručiček jen velmi málo. Je skoro úplně hladký, a tak tě nemá co brzdit. Proto se ti po něm tak dobře klouzalo. To je malé tření," vysvětlila Tečka a prošla se po kameni, aby mu to ukázala. Nožky se jí skoro samy šmýkaly. Potom seskočila na asfalt. „Vidíš? Tady musím cupitat mnohem usilovněji."
Knoflíček všechno pozorně sledoval. Najednou mu to dávalo smysl. Nešlo o kouzlo, ale o to, jaký je povrch. Právě tehdy zavál silnější vítr a sfoukl ho z chodníku do krátké, zelené trávy.
„Ach ne!" zvolal. Tady to bylo ještě horší! Stébla trávy ho obklopila jako hustý les. Držela ho z každé strany. Neuměl se pohnout ani dopředu, ani dozadu.
„Tohle je jako ten nejdrsnější chodník na světě!" postěžoval si a bezmocně se zakýval mezi dvěma stébly.
„Přesně tak," potvrdila Tečka, která za ním přiletěla. „Tráva tě drží ještě pevněji."
Knoflíček se už skoro vzdával. Jak se má odtud dostat až k těm červeným dveřím? Zdvihl svůj malý dřevěný pohled a tehdy si toho všiml. Nedaleko nich ležel na chodníku velký, zelený list, který spadl ze stromu. Ranní rosa ho udělala lesklým a mokrým.
Knoflíček se na něj zahleděl. Byl hladký. Velmi, velmi hladký. A mokrý. V jeho malé hlavě se zrodil nápad.
„Tečko!" zvolal nadšeně. „Podívej na ten list! Je hladký jako ten kámen! Možná ještě hladší! Co kdyby... co kdybych se na něj dostal? Byl by jako moje vlastní přenosná klouzačka!"
Beruška Tečka se na něho s obdivem podívala. „To je výborný nápad, Knoflíčku! Použil jsi hlavu! Pojď, pomůžu ti."
Společnými silami, kde Tečka tlačila a Knoflíček se převaloval, se jim podařilo dostat ho z trávy a vykutálet až na okraj mokrého listu. Knoflíček se s posledním převalením ocitl uprostřed své nové, lesklé lodi.
Stačil jen slabý vánek a stalo se to. List se pohnul! Hladce a bez námahy se začal klouzat po drsném asfaltu směrem k domu. Knoflíček se vezl jako král. Míjel drsná místa, která ho předtím tak trápila, a s úsměvem jim mával.
Cesta, která se zdála nemožná, byla najednou zábavným dobrodružstvím. List se zastavil až tehdy, když jemně narazil do dřevěného prahu před červenými dveřmi. Byl doma!
„Děkuji ti, Tečko! Bez tebe bych to nedokázal!" zavolal vděčně na svou novou kamarádku.
„To ty jsi na to přišel, Knoflíčku," usmála se beruška. „Jen ses naučil, jak svět funguje." Zamávala mu křídélky a odletěla.
Knoflíček ležel na prahu, unavený, ale nesmírně hrdý. Pochopil, že i když je malý, s trochou přemýšlení a porozumění dokáže překonat i tu nejdrsnější cestu. Teď už jen čekal, kdy Honza otevře dveře a najde svůj ztracený, ale velmi moudrý knoflík.