V jednom moderním a slunečném obývacím pokoji, kde voněla čistota a nové knihy, žili dva malí, ale velmi důležití kamarádi. Nebyli to děti ani zvířátka. Byli to tajní pomocníci domu.
Prvním byl Lumen, malý světelný senzor, zabudovaný ve stěně hned vedle vypínače. Jeho úkolem bylo sledovat, zda je v místnosti světlo nebo tma. Lumen miloval sluneční paprsky a jasné barvy. Byl klidný a zamyšlený. Vždy přesně věděl, kdy říci hlavní lampě: „Už se stmívá, rozsvěť se, prosím.“
Druhým byl Šupko, ostražitý pohybový senzor. Měl své místo v rohu místnosti, odkud viděl na celé dění. Byl to takový malý strážce, vždy ve střehu. Když někdo vešel do místnosti, Šupko ihned poslal signál žaluziím: „Někdo přichází, trochu se pohněte, aby dovnitř nebylo příliš ostré slunce!“ Šupko byl energický a trochu netrpělivý.
Spolu tvořili dokonalý tým a dům fungoval jako hodinky. Světla se rozsvěcovala, když bylo třeba, a žaluzie se jemně hýbaly, aby chránily místnost před sluncem. Až do jednoho úterka.
V ten den měl malý Míša, který v domě bydlel, oslavu. Všude byly balónky, ale jeden byl výjimečný. Byl velký, stříbrný a tak lesklý, že se v něm odrážela celá místnost. Když oslava skončila a všichni šli spát, tento jediný balónek zůstal v obývacím pokoji. Vznášel se tiše pod stropem, pohupoval se v jemném průvanu a odrážel světlo pouličního osvětlení.
Uprostřed noci se Lumen najednou trhl. „Světlo! Obrovský záblesk!“ okamžitě poslal signál hlavní lampě. Lampa se poslušně rozsvítila. Ale o sekundu později Lumen hlásil: „Tma! Zhasnout!“ A tak lampa zhasla. Potom znovu: „Světlo!“ A znovu: „Tma!“ Lampa v obývacím pokoji začala blikat jako na diskotéce.
Ve stejnou chvíli se Šupko, strážce pohybu, nemohl uklidnit. „Pohyb! Někdo se hýbe vlevo! A teď vpravo! Je to tam, u okna!“ hlásil vzrušeně. Žaluzie dostávaly jeden příkaz za druhým. Trochu se stáhly, potom vytáhly, potom se znovu pohly. V tichém obývacím pokoji to vypadalo, jako by strašilo.
„Šupko, co to děláš?“ ozval se Lumen podrážděně mezi dvěma záblesky. „Proč hýbeš žaluziemi nahoru-dolů? Zbláznil jsi se?“
„Já? To ty tu děláš diskotéku!“ odvětil Šupko stejně naštvaně. „V místnosti někdo je! Neustále se hýbe a já ho musím sledovat!“
„Nikdo tu není,“ trval na svém Lumen. „Je hluboká noc. Ale něco mi tu bliká přímo do očí! Určitě je to tvoje chyba!“
Takto se chvíli hádali. Světlo blikalo, žaluzie se škubaly a tichá noc byla plná zmatku. Oba byli přesvědčení, že ten druhý se pokazil.
Po chvíli však Lumen, který byl přece jen ten zamyšlenější, řekl: „Počkej. Hádka nám nepomůže. Musíme zjistit, co se děje. Jsme přece tým.“
Šupko ztichl. Měl pravdu. „Dobře. A jak?“
„Uděláme pokus,“ navrhl Lumen. „Já budu nahlas hlásit každé jediné bliknutí, které uvidím. A ty budeš hlásit každý pohyb, který zaznamenáš. Uvidíme, zda to spolu souvisí.“
A tak začali.
„Záblesk!“ vykřikl Lumen.
„Pohyb!“ ozval se ve stejnou sekundu Šupko.
„Záblesk!“
„Pohyb!“
„Záblesk!“
„Pohyb!“
Po deseti opakováních si to uvědomili. Všechno se dělo ve zcela stejném okamžiku. Nemohla to být náhoda.
„To je zvláštní,“ zamyslel se Šupko. „Jako by ten pohyb vytvářel světlo.“
„Nebo jako by to světlo vytvářelo pohyb,“ dodal Lumen. „Musí tu být něco, co nevidíme správně. Něco, co dokáže dělat oboje najednou.“
Společně začali prohledávat místnost svýma neviditelnýma očima. Gauč? Ten se nehýbal a ani neblikal. Květináč? Tichý a nehybný. Koberec? Ten se ani nepohnul.
Jejich pozornost se nakonec upřela na ten podivný, lesklý předmět, který se vznášel pod stropem.
„Co je to?“ zeptal se Šupko. „Vypadá to jako velká stříbrná bublina.“
„A leskne se,“ dodal Lumen. „Podívej! Když se pohne směrem k lampě, odrazí její světlo a já vidím záblesk.“
„A já vidím ten pohyb!“ vyhrkl Šupko. „Už tomu rozumím! Ten balónek se jemně hýbe v průvanu. To je ten pohyb, který vidím já. A když se pohne, jeho lesklý povrch odrazí světlo jako zrcadlo. A to je ten záblesk, který vidíš ty!“
Záhada byla rozluštěna. Nebyl to žádný duch ani porouchaný kamarád. Byl to jen obyčejný balónek, který je oba mátl.
„Výborně!“ potěšil se Šupko. „Tak si ho prostě nebudeme všímat.“
„Není to tak jednoduché,“ pokroutil hlavou Lumen. „My jsme naprogramováni tak, abychom reagovali. Já na světlo, ty na pohyb. Musíme vymyslet nové pravidlo. Jen pro nás dva.“
Chvíli přemýšleli. Spolupracovali. Spojovali své poznatky. Šupko věděl všechno o pohybu a Lumen všechno o světle.
„Mám to!“ zvolal Lumen. „Vytvoříme společné pravidlo. Bude znít takto: KDYŽ vidím krátký záblesk A ZÁROVEŇ ty vidíš malý, pomalý pohyb v horní části místnosti, POTOM to nebudeme hlásit dál. Budeme vědět, že je to jen náš kamarád balónek.“
Šupkovi se nápad líbil. Hned si nové pravidlo uložili do své paměti.
A v té chvíli nastal v obývacím pokoji opět klid. Lampa přestala blikat. Žaluzie se uklidnily. Lesklý balónek se sice dál tiše vznášel a pohupoval, ale Lumen a Šupko ho už s úsměvem ignorovali. Naučili se něco velmi důležitého.
Někdy jedna informace nestačí. Když Lumen viděl jen světlo, mýlil se. Když Šupko viděl jen pohyb, také se mýlil. Ale když spojili své síly a podělili se o to, co vidí, společně dokázali vyřešit i tu nejsložitější záhadu.
Od té noci byli ještě lepší tým. A občas, když se podívali na veselý stříbrný balónek, poděkovali mu za lekci, kterou jim dal.
A co vy? Zkoušeli jste někdy s kamarádem spojit síly, abyste vyřešili nějakou hádanku? Možná zjistíte, že dva toho vidí a vědí mnohem víc než jeden.