Adam si umyl krásné červené jablíčko pod proudem čisté vody, až se lesklo jako vánoční koule. S chutí se do něj zakousl. Křup! A jeden malý, sladký kousek jménem Jarek se vydal na velké dobrodružství.
Nejprve ho přivítaly velké bílé brány, které se rytmicky otevíraly a zavíraly. Křup, křup! Jarek se trochu polekal, ale zjistil, že ho jen přátelsky drtí na menší kousky. Potom sklouzl dolů dlouhým, jemným tobogánem a s veselým „žbluňk!“ přistál v teplém, příjemném jezírku.
„Jé, tady je ale teplo!“ zasmál se Jarek a spokojeně se houpal na vlnkách. Všude kolem plavali další kamarádi – kousek chlebíčku, kapka mléka a dokonce i malá mrkvička. Všichni se zvědavě rozhlíželi. „Co se bude dít teď?“ zeptal se chlebíček. „Slyšel jsem, že se máme přeměnit na sílu, aby Adam mohl běhat a skákat.“
Vtom se kolem nich začalo dít něco zvláštního. Z neviditelných míst se vynořily tisíce maličkých, stříbrných jiskřiček. Pohybovaly se neuvěřitelně rychle. Když přilétly blíže, Jarek zjistil, že vypadají jako drobné, pilné nůžtičky. Cvakaly naprázdno a vesele si prozpěvovaly: „Cvak-cvak, sem a tam, práci hned si nacházím!“
Jedny nůžtičky přilétly přímo k Jarkovi. „Ahoj! My jsme enzymy! Přišly jsme ti pomoct!“ zahlásily tenkým, cvakavým hláskem.
Jarek se trochu odtáhl. „Pomoct? Ale já pomoc nepotřebuju. Jsem přece chutný kousek jablka.“
„To jsi,“ souhlasily nůžtičky. „Ale jsi příliš velký. Adamovo tělo tě takhle nedokáže použít. Představ si, že jsi obrovská kostka ve stavebnici a Adam potřebuje malé cihličky, aby si postavil domeček. My jsme tady na to, abychom tě na ty cihličky pěkně rozstříhaly!“
A bez dalšího čekání se pustily do práce. „Neboj se, to jen tak lechtá,“ zasmály se. Cvak, cvak, cvak! Jarek cítil jemné lechtání po celém těle. Jedny nůžtičky odstřihly malý kousek cukru, který se v něm ukrýval. Druhé nůžtičky zase odstřihly kousek vlákniny. Jarek se překvapeně díval, jak se mění. Už nebyl jeden velký kousek, ale milion maličkých částeček, které se třpytily jako prach z hvězdy.
„Aha!“ zvolal Jarek, který byl teď už jen maličkým hláskem. „Už tomu rozumím!“
Podíval se na kamaráda chlebíček. I kolem něj pilně tančila parta jiných nůžtiček. Tyto vypadaly trošku jinak a cvakaly jiným rytmem. „My jsme specialisti na chlebíček!“ zpívaly si. „Stříháme škroby, to je naše hobby!“
A u kapky mléka pracovala třetí skupina, která si zase poradila s mléčnými bílkovinami. Každé jídlo mělo svůj vlastní tým šikovných enzymových pomocníků. Byl to úžasný, zorganizovaný tanec plný cvakání a stříhání.
„První pokus hotový!“ zahlásil hlavní enzym, který měl na sobě malý velitelský klobouček. „Všechno je rozstříhané na základní částečky. Co teď?“
„Teď se můžeme konečně stát energií!“ zvolala jedna maličká cukrová částečka, která kdysi patřila Jarkovi. Cítila se lehká a plná síly.
Stěny jezírka, ve kterém plavaly, se najednou staly propustné jako jemná síťka. Maličké, rozstříhané částečky jídla skrz ni začaly jedna po druhé procházet do řeky, která proudila všude kolem. Byla to řeka života, která roznášela energii do celého Adamova těla.
Bývalý Jarek, teď už jen drobná jiskřička energie, se nechal unášet proudem. Cestou potkal tisíce dalších kamarádů. „Kam jdeš ty?“ zeptal se jedné jiskřičky ze sousední mrkve.
„Já jdu do očí, aby Adam dobře viděl barvy na svém obrázku!“ odpověděla.
„A ty?“ zeptal se další, která byla předtím součástí chleba.
„Já utíkám do nohou! Právě se chystá hrát na honěnou a bude potřebovat hodně síly, aby rychle běžel!“
Jarkova částečka se zasmála. „Super! A já… já půjdu do mozku! Aby Adam vymyslel tu nejlepší skrýš na světě!“
A tak se i stalo. Když si Adam venku na dvoře hrál s kamarády, jeho nohy běžely rychle jako vítr díky energii z chlebíčku. Jeho oči zářily a viděly každý detail díky energii z mrkve. A když přišla řada na něj, aby se schoval, vymyslel tak úžasnou skrýš za keřem, že ho nikdo nemohl najít. To všechno díky malé, sladké částečce z jablka, která mu přinesla ten skvělý nápad.
Večer, když si Adam čistil zuby, vzpomněl si na to křupavé jablko. Ani netušil, jaké velké dobrodružství se odehrálo v jeho bříšku a jaká pilná armáda maličkých nůžtiček mu pomohla mít tak krásný a veselý den.
Co myslíte, děti, když si příště dáte něco dobrého na zub, kam asi poputuje energie z vašeho jídla? Zkuste si při nejbližší procházce venku všimnout, kolik síly máte na běhání a skákání. To všechno díky vašim malým, neviditelným pomocníkům.