Vzduchem se nesla sladká, lákavá vůně. Tak silná, že ji ucítil i mravenec Ferda, který si právě usilovně leštil svá tykadla. „Voní to... voní to jako tisíc jahod najednou!“ zvolal nadšeně a zamával tykadly tak prudce, až skoro ztratil rovnováhu na stéblu trávy. Z mraveniště se okamžitě vyrojily další hlavičky. „Já cítím med!“ pípla malá mravenčí slečna Eliška. „A já sladký sirup,“ přidal se zamyšlený Míša, který si právě kreslil do písku klacíkem mapu okolí. Starší Agáta, nejmoudřejší mravenčí dáma v celém mraveništi, si vážně odkašlala. „Průzkumníci hlásí poklad! Nedaleko piknikové deky lidí se rozsypal bílý cukr. Je to obrovská hora sladkostí! Ale pozor, cesta k ní není jednoduchá.“
Všichni mravenečci zvědavě ztichli. „Musíme najít nejlepší cestu,“ pokračovala Agáta. „Rychlou a bezpečnou. Každý z vás, kdo půjde hledat, za sebou zanechá naši tajnou mravenčí zprávu. Je to neviditelná voňavá stopa, která se jmenuje feromon. Ostatní ji pak mohou následovat. Kdo najde cestu k cukru, vrátí se a jeho stopa nás dovede k pokladu.“
To bylo něco pro Ferdu! Bez přemýšlení vyrazil jako první. „Já to najdu!“ křičel a vřítil se do husté trávy, která pro něj byla jako vysoký prales. Eliška a Míša se na sebe podívali. „Počkejme chvilku a uvidíme, co se stane,“ navrhla opatrná Eliška.
Ferda běžel a běžel. Všude kolem něj rostly obrovské zelené sloupy – stébla trávy. Najednou před sebou spatřil velkou překážku. Obrovský, hladký kámen, velký jako celé jejich mraveniště. „To nic,“ řekl si Ferda. „Obejdu ho!“ A tak se pustil dlouhou oklikou kolem kamene. Cesta byla dlouhá, Ferda se unavil, ale za sebou poctivě zanechával svou voňavou stopu. Konečně uviděl bílý třpytivý kopec. Cukr! Rychle popadl jeden krystalek a spěchal zpět po své dlouhé cestě.
Mezitím se na průzkum vydal i Míša. Ten se rozhodl, že kámen přeleze. Byla to náročná horolezecká výprava. Kluzký povrch, strmé stěny. Míša několikrát uklouzl a skoulel se dolů. „Nevadí, zkusím to znovu!“ řekl si a lezl dál. Zanechával za sebou svou feromonovou stopu, ale cesta byla pomalá a náročná. I on nakonec dorazil k cukrové hoře, vzal si svůj kousek a vracel se zpět.
Nakonec se do hledání pustila i Eliška. Ona si kámen dobře prohlédla. Všimla si něčeho, čeho si kluci v rychlosti nevšimli. Přímo pod kamenem vedla malá, úzká prasklina v zemi. Byla to téměř rovná cestička! „Co když se tudy dá projít?“ zašeptala si a opatrně vklouzla do tmavé škvíry. Byla to krátká, přímá chodbička. Za pár vteřin byla na druhé straně kamene, přímo před cukrovou horou. „Jupí!“ zaradovala se. Vzala si krystalek a bleskově se vrátila tou samou krátkou cestičkou zpět k mraveništi.
Před mraveništěm se děly zajímavé věci. Ostatní mravenci čekali na signál. Najednou ucítili tři různé voňavé stopy. Jedna vedla dlouhou oklikou, druhá se zdála přerušovaná a slabá, a třetí byla rovná a velmi silná. „Kterou cestou se máme vydat?“ ptali se jeden druhého. Vtom doběhla udýchaná Eliška. „Tudy! Našla jsem zkratku!“ Hned za ní se unavený vrátil i Ferda. A o chvíli později i zmožený Míša.
Eliška nečekala a hned se otočila pro další kousek cukru. Znovu proběhla svou krátkou cestičkou tam a zpět. Než se Ferda a Míša stihli vrátit jen jednou, Eliška už byla zpátky podruhé a hned běžela potřetí. „Děti, všimli jste si něčeho?“ zeptala se jich Starší Agáta, která všechno pozorovala. „Zkuste znovu přivonět k těm třem cestičkám.“
Mravenečci poslechli. Ferdova dlouhá stopa byla slabá. Míšova náročná stopa také. Ale Eliščina stopa byla pokaždé silnější a silnější. „Proč je to tak?“ divil se Ferda. Eliška se usmála. „Protože svou cestou jsem prošla už třikrát! A pokaždé jsem přidala novou voňavou vrstvu. Tvoje cesta je dlouhá, takže jsi ji stihl posílit jenom jednou.“ „A moje byla tak náročná, že jsem sotva stačil jít,“ dodal Míša.
„Přesně tak!“ přikývla Starší Agáta. „Nejkratší a nejsnazší cestou projde nejvíc mravenců za nejkratší čas. Proto je tam stopa feromonu nejsilnější. Je to jako ukazatel, který křičí: TOHLE JE NEJLEPŠÍ CESTA!“
Ostatní mravenci už neváhali. Všichni se jako jeden muž a jedna žena vydali po silné, voňavé stopě, kterou vytvořila Eliška. Zanedlouho se vytvořila dokonalá mravenčí dálnice. Jeden proud mravenců směřoval k cukru, druhý proud se vracel s kořistí. Pracovali rychle a organizovaně. Vůně na ostatních, méně výhodných cestách, pomalu vyprchala, protože po nich už nikdo nechodil.
Večer, když byl celý cukrový poklad bezpečně v komůrkách mraveniště, seděli Ferda, Eliška a Míša spolu a pochutnávali si na sladké odměně. „Dnes jsme se naučili něco úžasného,“ řekl Ferda. „Nestačí jen běžet. Je třeba i přemýšlet.“ „A spolupracovat,“ dodala Eliška. „Bez ostatních bychom tu dálnici nikdy nepostavili.“ „A hlavně se nikdy nevzdávat, i když se nám něco nepodaří napoprvé,“ usmál se Míša a ukázal jim svou novou mapku. Tentokrát na ní byla přesně zakreslená nejlepší cesta ke sladkým pokladům.
Co myslíte, děti? Až příště uvidíte venku pochodovat mravenečky v řadě za sebou, vzpomenete si na jejich tajnou voňavou dálnici? Zkuste se při procházce podívat, jestli jejich cestička nevede tou nejkratší trasou kolem kamene nebo louže.