V kouzelné zemi Počtánkov, kde domečky vypadaly jako kostky a stromy měly koruny ve tvaru trojúhelníků, žily všechny číslice hezky pospolu. Bydlela tam smělá Jednička, vždy první v řadě, veselá Dvojka, která milovala páry, i moudrá Osmička, jejíž tvary připomínaly nekonečno. A pak tam byla malá, kulatá Nula.
Nula byla tichá a často smutná. Zatímco si ostatní číslice vesele hrály na sčítání a násobení, ona jen tiše seděla stranou. „Když se přidám k Trojce, je to pořád jen Trojka,“ povzdechla si a kutálela se z jedné strany na druhou. „Když mě Pětka od sebe odečte, nic se u ní nezmění.“ Cítila se zbytečná, jako prázdný kroužek bez významu.
Jednoho dne se konaly velké přípravy na Číselnou parádu. Všichni se těšili, jak se pospojují do velkých, důležitých čísel. „Já budu stát první a Nula za mnou, a spolu budeme slavná Desítka!“ volala Jednička hrdě a narovnávala svůj rovný hřbet. Nulu při tom píchlo u jejího kulatého srdíčka. „Ona mě potřebuje jen k tomu, aby byla větší,“ pomyslela si. „Sama o sobě nejsem nic.“ A tak, zatímco se ostatní chystali na slávu, Nula se potichoučku odkutálela pryč. Na tabuli uprostřed náměstí zanechala jen krátký vzkaz napsaný křídou: „Jdu pryč. Beze mě se nic nezmění.“
Nastalo rušné ráno. Slunce, které v Počtánkově vypadalo jako velký žlutý kruh, se vyhouplo na oblohu. Všichni se shromáždili na náměstí. „Kde je Nula?“ zeptala se Jednička a nervózně se rozhlížela. „Paráda má začít! Musíme vytvořit Desítku!“ Dvojka, která chtěla být Dvacítkou, také přešlapovala z místa na místo. „Ani já ji nevidím! A Devadesátka bez ní také nemůže být!“ Najednou v celém Počtánkově zavládl zmatek. Hodiny na věži, které měly ukazovat deset hodin, se zasekly na devítce. Obchodník, který chtěl prodat sto jablek, nevěděl, jak to číslo napsat. Čísla nad devět jednoduše zmizela! Počtánkov se ocitl v obrovském chaosu.
„Ticho, prosím!“ ozval se klidný hlas. Byla to moudrá Osmička. Svýma dvěma spojenýma očkama si všechny přeměřila. „Panika nám nepomůže. Nula si myslí, že je nepotřebná. Musíme jí dokázat, že se mýlí.“ „Ale jak?“ zeptala se zmateně Čtyřka. „Jedna plus nula je stále jedna!“ Osmička se jemně usmála. „Matematika má svá tajemství. A Nula je jedno z největších. Musíme ji najít a přivést zpět.“
Osmička zorganizovala pátrací misi. „Rozdělíme se,“ navrhla. „Každý bude hledat tam, kde se cítí dobře. Sedmičko, ty jsi šťastné číslo, zkus hledat u čtyřlístků. Trojko, ty prohledej všechny trojúhelníkové stromy.“ Číslice se s vervou pustily do hledání. Prohledaly každý kout Počtánkova. Jednička se protlačila i tou nejužší škvírou v plotě. Pětka svým bříškem prohledala pět keřů najednou. Ale po Nule nebylo ani stopy. Byla jako vzduch, neviditelná a nehmotná.
Nakonec se všichni znovu sešli na náměstí, unavení a bezradní. „Možná opravdu zmizela,“ zašeptala smutně Šestka. Osmička však zavrtěla hlavou. „Musíme přemýšlet jako Nula. Kam by šel někdo, kdo se cítí prázdný a sám?“ Číslice se zamyslely. „Na prázdnou stranu v knize?“ navrhla Dvojka. „Do prázdné krabičky?“ přidala se Trojka. „Přesně tak!“ zvolala Osmička. „Musíme hledat prázdnotu!“
A tak se vydali na okraj Počtánkova, kde už nebyly žádné domy ani stromy, jen čistý, bílý prostor, který vypadal jako nekonečný list papíru. A tam, v dálce, uviděli malý, dokonalý kroužek. Byla to Nula. Seděla sama uprostřed ničeho a byla ještě smutnější než předtím.
Opatrně se k ní přiblížili. Nula si jich všimla a schoulila se ještě víc do sebe. „Nechte mě, prosím,“ šeptla. „Nechci vám kazit vaše důležité počty.“ Tehdy předstoupila moudrá Osmička. Nezačala křičet ani přesvědčovat. Jen tiše promluvila k Jedničce. „Jedničko, prosím, postav se vedle Nuly.“ Jednička trochu nechápavě, ale poslechla. Postavila se napravo od Nuly. Vzniklo číslo 01. „Vidíš, Nulo? Nic se nezměnilo,“ řekla smutně. „Počkej,“ usmála se Osmička. „To nebyl správný pokus. Jedničko, teď se postav na druhou stranu. Před ni.“
Jednička se přesunula na levou stranu Nuly. A v tom okamžiku se stalo kouzlo. Najednou tam nestála jen obyčejná Jednička a smutná Nula. Před očima všech stálo nové, silné a hrdé číslo: 10! Nula překvapeně zvedla hlavu. Cítila se jinak. Najednou byla součástí něčeho velkého. „Ty nejsi nic, Nulo,“ řekla Osmička laskavě. „Ty jsi ta, která dává ostatním sílu. Bez tebe by Jednička nikdy nebyla Desítkou. Dvojka by nikdy nebyla Dvacítkou a Devítka by se nikdy nestala Devadesátkou.“ Osmička ukázala na Slunce na obloze. „Ani Slunce by nebylo Sluncem, kdyby bylo duté. Právě jeho tvar, ta dokonalá koule, je symbolem obrovské síly. A ty, Nulo, držíš pohromadě celý náš Počtánkov.“
Nula se pomalu, ale jistě začala usmívat. Poprvé v životě pochopila. Ona nebyla prázdná. Ona vytvářela prostor pro velikost! Její kulatý tvar nebyl znakem bezvýznamnosti, ale symbolem nekonečných možností. Všechny číslice začaly jásat. Obklopily Nulu a děkovaly jí.
Společně se vrátili do Počtánkova, kde je přivítali s obrovskou slávou. Hodiny na věži se konečně pohnuly a odbily deset. Číselná paráda mohla začít a byla nejkrásnější v historii. Vedla ji hrdá Desítka, za ní šla veselá Dvacítka a majestátní Stovka, která se skládala z Jedničky a dvou šťastných, usměvavých Nul.
A od té doby se už v Počtánkově nikdo necítil zbytečný. Všichni věděli, že každé číslo, i to nejmenší nebo nejkulatější, má své důležité místo. A Nula? Ta se stala nejoblíbenější číslicí, protože každý věděl, že s ní po boku dokáže velké věci.
A možná, až si příště budete hrát s čísly, vzpomenete si na malou Nulu a pochopíte, že být na začátku nebo na konci nemusí znamenat nic špatného. Někdy právě tam se skrývá ta největší síla.