Malý Pazourek seděl na teplém písku před jeskyní a mračil se. Slunce mu příjemně hřálo záda a včelky bzučely kolem fialových kvítků, ale on si toho nevšímal. Měl totiž velký plán. Chtěl si postavit úplně novou, rovnou cestičku od vchodu jeskyně až k potoku. Po ní by pak pouštěl svá malá dřevěná zvířátka, která si včera vyřezal. Jenže přímo v cestě mu stál nepřítel. Velký, šedý a nesmírně tvrdohlavý kámen.
„Uhni!“ řekl mu Pazourek a zapřel se do něj oběma rukama. Kámen se ani nepohnul. Byl hladký a těžký, jako by byl kořeny přirostlý k zemi.
Pazourek si odfrkl, couvl o tři kroky dozadu, zhluboka se nadechl a rozběhl se. Dup! Bouchnul do kamene celým tělem. Kámen se zatřásl asi tak, jako se třese hora, když na ni sedne motýl. Vůbec. Pazourka však zabolelo rameno.
„Hloupý kameni,“ zamumlal a sedl si vedle něj. Hladil si bolavé místo a přemýšlel. Co kdyby ho zkusil podkopat? Vzal do rukou ostrý kamínek a začal rýt do země kolem velkého balvanu. Země byla tvrdá a suchá. Po chvíli měl v rukou jen pár zrnek prachu a prsty měl celé červené. Ani tohle nefungovalo.
Právě tehdy vyšel z jeskyně jeho otec Křemen. Byl vysoký a silný, s rukama zvyklýma na práci, ale jeho úsměv byl vždy jemný. Všiml si Pazourkovy snahy a zamračené tváře.
„Co tě trápí, můj malý objeviteli?“ zeptal se a sedl si k němu.
„Tenhle kámen,“ ukázal Pazourek. „Nechce se pohnout. Chci tu mít cestu pro svoje hračky. Zkoušel jsem ho tlačit, i do něj narazit, i ho podkopat. Ale je silnější než já.“
Křemen se usmál. „To je pravda. Je velmi těžký. Ale co když ti řeknu, že nemusíš být silnější než on?“
Pazourek nechápavě zvedl obočí. „Jak to? Vždyť abych něco těžkého posunul, musím být silný.“
„Musíš být silný, to ano. Nebo musíš být šikovný,“ odvětil Křemen a mrkl na něj. „Síla se dá totiž půjčit. Nebo zvětšit. Pojď, něco ti ukážu. Bude to takové naše malé kouzlo.“
Křemen se postavil a rozhlédl se po okolí. „Potřebujeme dvě věci. Nejdřív najdi dlouhý a pevný klacek, takový, co se hned nezlomí. Musí být delší, než jsi ty vysoký.“
Pazourek vyskočil na nohy a rozběhl se k blízkému lesíku. Chvíli hledal, zkoušel pevnost různých klacků, až našel jeden dokonalý. Byl tlustý skoro jako jeho ruka a opravdu dlouhý. S námahou ho dovlekl k otci.
„Výborně,“ pochválil ho Křemen. „A teď potřebujeme ještě jednu věc. Najdi menší, ale velmi tvrdý kámen. Asi tak velký jako tvoje pěst.“
To bylo jednoduché. Pazourek hned našel jeden takový kulatý a pevný. Položil ho vedle dlouhého klacku. „Mám všechno. Budeme teď čarovat?“ zeptal se nedočkavě.
„Přesně tak,“ řekl Křemen s tajemným úsměvem. „Pozorně se dívej. Tomuto kouzlu se říká páka.“
Vzal dlouhý klacek a jeho jeden konec zasunul pod okraj velkého šedého kamene tak hluboko, jak to jen šlo. Potom vzal menší kámen, který Pazourek přinesl, a podložil ho pod klacek, ale velmi blízko k velkému kameni. Vypadalo to zvláštně. Dlouhý klacek se teď opíral o malý kamínek jako o nějakou podpěru.
„Co myslíš, že se stane, když teď zatlačím na tenhle druhý konec klacku?“ zeptal se Křemen.
Pazourek pokrčil rameny. „Asi se zlomí.“
„Možná,“ připustil otec. „A možná ne. Zkusme to. Chci, abys viděl, jak tvoje malá síla dokáže cestovat. Představ si, že tvoje síla je malý potůček, který vteče do tohoto konce hole. Cestuje po celé její délce, a když dorazí na druhý konec, změní se v sílu velké řeky.“
Křemen se zlehka opřel o volný konec dlouhé hole.
A tehdy se to stalo.
Ozvalo se tiché zapraskání. Velký šedý kámen, který se předtím ani nepohnul, se najednou s hlasitým „krrrk“ nadzvedl na jedné straně. Jen o kousek, ale nadzvedl!
Pazourek vykulil oči. „Tys ho zvedl! Jen tak!“
„Ne já,“ usmál se Křemen a pustil hůl. Kámen znovu s bouchnutím dopadl na zem. „To ta páka. Ten malý kámen, který slouží jako podpěra, a ta dlouhá hůl spolu vytvořily pomocníka, který zvětšil mou sílu. Čím je hůl delší, tím méně síly potřebuji.“
Pazourek si to celé prohlížel. Dlouhá hůl, pod ní malý kámen a na konci velký balvan. Nakreslil si to prstem do písku. Hůl jako rovná čára, malý kámen jako trojúhelník pod ní. Vypadalo to jako houpačka.
„Můžu to zkusit já?“ zeptal se a oči mu zářily zvědavostí.
„Samozřejmě. Proto jsme tady,“ řekl Křemen a odstoupil.
Pazourek chytil konec dlouhé hole oběma rukama. Nebyla ani moc vysoko. Zhluboka se nadechl, vzpomněl si na otcova slova o potůčku a řece a ze všech sil zatlačil dolů.
Hůl se pomalu začala sklánět. Pazourek cítil, jak se dřevo napíná. Zatlačil ještě víc, zapřel se celou vahou svého těla. A pak to ucítil! Druhý konec hole, ten pod velkým kamenem, se začal zvedat. A s ním i obrovský, těžký kámen!
„Hýbe se! Já s ním hýbu!“ vykřikl radostí. Kámen se nadzvedl ještě víc než předtím. Ozvalo se další praskání a skřípání a najednou se kámen s velkým rachotem odkutálel stranou a udělal v zemi novou jámu. Cesta byla volná!
Pazourek úžasem pustil hůl a rozběhl se ke Křemenovi. „Tati, já to dokázal! Pohnul jsem tím obrem!“
„Dokázal jsi to, protože jsi použil hlavu, nejen svaly,“ řekl Křemen a hrdě ho pohladil po vlasech. „Vidíš? Nepotřeboval jsi sílu mamuta, ale liščí rozum. A tohle kouzlo, tahle páka, ti pomůže pohnout mnoha dalšími věcmi.“
Pazourek se podíval na dlouhou hůl a malý kámen, které ležely na zemi. Už to nebyly jen obyčejné věci z lesa. Byly to jeho kouzelné nástroje. Zvedl hůl a vítězoslavně ji podržel nad hlavou. Dnes postaví tu nejkrásnější cestičku k potoku. A odteď už věděl, že i ten největší problém se dá vyřešit, když člověk ví, jak na to.
Co myslíte, děti? Jakými dalšími těžkými věcmi by Pazourek mohl pohnout se svou šikovnou pákou? S pomocí rodičů si to můžete vyzkoušet i vy! Zkuste zvednout těžkou knihu jen jedním prstem. Budete na to potřebovat jen pravítko a gumu na gumování jako podpěru. Uvidíte, jak je to jednoduché.