Na slunné mýtině, kde tráva voněla jako med a pampelišky zářily jako malá sluníčka, rostl jeden docela maličký, ale nesmírně zvědavý lísteček. Jmenoval se Lísteček a patřil ke keříku divokých malin. Každé ráno se těšil na kapky rosy, které se na něm třpytily jako diamanty, a poslouchal bzukot včelek, které pilně sbíraly sladký nektar.
Jednoho dne, právě když se Lísteček vyhříval na slunci, ucítil jemné lechtání. Pak ještě jedno a najednou… křup! Někdo si z něj ukousl.
„Au! Kdo je tam?“ zeptal se Lísteček překvapeně, ale i trochu zvědavě.
„To jsem já,“ zamumlal hlásek tenký jako nitka. Po Lístečku se plazila malá zelená housenka s veselými pruhy na zádech. Jmenovala se Proužek. „Promiň, ale jsi tak chutný a já mám hrozný hlad. Potřebuji spoustu energie, abych mohla růst.“
„Energie?“ divil se Lísteček. Bylo to nové slovo.
„Ano, energie je síla,“ vysvětlovala housenka Proužek a znovu si ukousla. „Síla, abych se mohla hýbat, růst a jednoho dne se proměnit v něco překrásného.“ Proužek se usmívala a její malá očka zářila. Lísteček sice cítil, jak se zmenšuje, ale zároveň byl fascinován. Jeho bytí mělo najednou nový smysl. Dával sílu někomu jinému.
Housenka Proužek se po vydatném obědě spokojeně uvelebila na větvičce. Byla plná a šťastná. Díky chutnému lístečku měla dost síly, aby se posunula o kousek dál a hledala další pamlsek. Právě se chystala prozkoumat sousední větvičku, když se nad ní mihl stín.
Frnk! Z oblohy se jako malá střela snesla sýkorka Zpěvanka. Měla peří žluté jako slunce a bystrá černá očka. Jediným přesným pohybem zobáčku popadla housenku Proužek.
„Co to…?“ stačila si jen pomyslet Proužek, ale už letěla vysoko k nebi. Nebylo to vůbec strašidelné, spíš překvapivé, jak rychle se svět kolem ní změnil.
Sýkorka Zpěvanka s cenným úlovkem zamířila rovnou ke svému hnízdu ukrytému v koruně staré lípy. V hnízdě na ni čekala tři malá, věčně hladová sýkorčata. Pípala tak nahlas, že je bylo slyšet na celou mýtinu.
„Maminka je tady!“ štěbetala nadšeně a otvírala své žluté zobáčky. Zpěvanka jim opatrně podala housenku. Pro malé ptáčky to byla ta nejlepší hostina.
„Vidíte, děti,“ řekla jim potom, když se tiše tulily k sobě. „Potřebujeme hodně jíst, abychom měly sílu létat a udržet si teplé peří. Tato síla se jmenuje energie. Získaly jsme ji z housenky, která ji předtím získala z rostlinky.“
Malá sýkorčata spokojeně poslouchala. Začínala chápat, že všechno v lese spolu souvisí.
O chvilku později, když se její děti uložily ke spánku, vyletěla Zpěvanka na nedalekou větev. Cítila se silná a plná života. Spustila svou nejkrásnější píseň, která se nesla celým lesem. Zpívala o slunci, o lístečcích a o tom, jak je krásné létat.
Veverčák Ríša, který louskal oříšky na blízkém dubu, a ježek Bodláček, který se právě probudil ze svého odpoledního spánku, s úsměvem naslouchali. „Zpěvanka má dnes dobrou náladu,“ poznamenal Ríša.
„To ano, má spoustu energie,“ přitakal Bodláček, který už věděl, co to slovo znamená.
Zpěvančina píseň byla tak veselá, že si ani nevšimla dvou bystrých, prohnaných očí, které ji pozorovaly z hustého kapradí. Patřily lišákovi Bystříkovi. Byl to starý a moudrý lišák, který znal každý kout lesa. Dnes měl za sebou dlouhý den a jeho břicho se ozývalo hlasitým kručením. I on potřeboval energii.
Lišák se potichoučku, jako stín, kradl blíž. Ani jediný lísteček pod jeho tlapkami nezašustil. Sýkorka stále zpívala, ponořená do své radostné melodie. Vtom se Bystřík odrazil. Byl to okamžik. Jeden rychlý, ladný skok a krátké zašustění listí. A pak bylo ticho. Sýkorka Zpěvanka byla pryč.
Ríša a Bodláček ztuhli. Všechno se seběhlo tak rychle. Z lesa se vynořil lišák Bystřík. V tlamě nic nedržel, ale jeho pohled byl klidný. Viděl, že malí kamarádi jsou zmatení a trochu smutní. Pomalu k nim přistoupil.
„Vím, co jste viděli,“ promluvil k nim tichým, hlubokým hlasem. „Zdá se to kruté, viďte?“
Ríša a Bodláček jen tiše přikývli. Nevěděli, co říct.
„V našem lese má všechno svůj důvod,“ pokračoval Bystřík a posadil se. „Je to jako velký řetěz. Každý z nás je jedno jeho očko. Lísteček roste ze síly slunce a vody. Housenka sní lísteček, aby měla sílu růst. Ptáček sní housenku, aby měl sílu létat a zpívat. A já… já jsem potřeboval sílu z ptáčka, abych mohl běhat, starat se o svá mláďátka a udržet les v rovnováze.“
Vysvětlil jim, že se tomu říká potravní řetězec. Není to o zlobě, ale o přežití a o tom, jak si energie v přírodě hledá cestu.
„Takže… Lísteček nezmizel zbytečně?“ zeptal se opatrně Bodláček.
„Vůbec ne,“ usmál se lišák. „Jeho síla pokračuje dál. Je v housence, byla v ptáčkovi a teď je ve mně. A až já jednoho dne odejdu, mé tělo se vrátí do země a dá sílu novým rostlinkám. Je to nekonečný koloběh života.“
Ríša a Bodláček se na sebe podívali. Najednou všechno dávalo smysl. Nebylo to smutné. Bylo to vlastně… úžasné. Každý, i ten nejmenší lísteček, byl nesmírně důležitý.
Lišák Bystřík na ně ještě mrknul, zdvořile se uklonil a tiše zmizel mezi stromy.
Ríša s Bodláčkem se vrátili na mýtinu. Tam, kde dříve rostl Lísteček, už ze země vykukoval malý zelený výhonek. Nový začátek.
„Podívej,“ zašeptal Ríša, „koloběh pokračuje.“
Oba kamarádi se usmáli. Věděli, že les je plný tajemství, ale to největší právě odhalili. Každý je součástí něčeho většího. A každý je důležitý.
Co myslíte, děti, všimli jste si i vy při procházce venku nějakého takového potravního řetězce? Zkuste se s rodiči pozorně podívat, jaké malé a velké příběhy se odehrávají přímo pod vašima nohama.