„Ale ne!“ zalapala po dechu Anika a rukou si šmátrala v prázdné kapse. „Klíče! Betko, kde jsou klíče od domu?“
Betka, která si zrovna křídou kreslila na příjezdové cestě panáka, vzhlédla. Její jasně modré oči se rozšířily. „Nedržela jsi je ty, Aniko?“
Anice se zkřivila tvář. „Myslela jsem, že ano! Hrály jsme si u toho velkého dubu a pak u růžových keřů… můžou být kdekoli!“
Obě sestry, Anika ve svém sluníčkově žlutém tričku a Betka v oblíbených zelených lacláčích, zíraly na vchodové dveře. Byly to silné, bytelné dveře, ale bez klíčů to byla jen velmi dobrá zeď. Slunce se začínalo sklánět níž k obzoru a malovalo mraky do odstínů oranžové a růžové.
„Co budeme dělat?“ zašeptala Betka roztřeseným hlasem. „Máma s tátou budou brzy doma.“
Anika, protože byla o dva roky starší, se snažila být statečná. „Neboj se, Betko. Najdeme je. Vraťme se po našich stopách.“
Rychle se vrátily k obrovskému dubu, jehož listí šumělo jako tichá tajemství. Nahlížely pod jeho sukovité kořeny a mezi spadané listí. Žádné zacinkání klíčů. Potom šly k růžovým keřům, opatrně kvůli trnům. Anika opatrně šťourala klacíkem, zatímco Betka prohledávala očima zem. Pořád nic.
Právě když se Betka chystala popotáhnout, všimla si Anika něčeho zastrčeného v jejich jasně červené poštovní schránce. Nebyla to pošta. Byl to pečlivě složený kousek papíru, na kterém stálo napsáno známým, kudrlinkatým písmem: „Pro Aniku a Betku“.
„To je od dědečka!“ vykřikla Anika a opatrně ho vytahovala.
Rozložily vzkaz. Stálo v něm:
Mé drahé dobrodružky,
Zdá se, že mi ptáček štěbetal, že se nějaké klíče vydaly na vlastní dobrodružství! Ale nedělejte si starosti. Připravil jsem pro vás malou honbu za pokladem. Když budete sledovat nápovědy, najdete to, co hledáte. A možná se cestou i něco zábavného naučíte!
Vaše první nápověda je ukrytá tam, kde často roste něco kulatého a červeného, ale tohle je z kamene a nikdy se to nejí.
Hodně štěstí! Dědeček
Betce se rozzářily oči. „Honba za pokladem! Dědeček umí ty nejlepší honby za pokladem!“
Anika se usmála. „To tedy je! Dobře, tak přemýšlejme. ‚Kulaté a červené… často roste… ale je z kamene a nikdy se to nejí.‘“ Poklepala si na bradu. „Co roste a je to kulaté a červené?“
„Jablka!“ vykřikla Betka. „Nebo rajčata! Nebo třešně!“
„Ano, ale tohle je z kamene,“ připomněla jí Anika. „A je to někde na naší zahradě.“
Rozhlédly se. Na jejich zahradě bylo mnoho úžasných věcí: barevné květiny, malý zeleninový záhon a klikatá cestička z plochých kamenů.
„Kámen…“ zamumlala Betka a její pohled přejížděl po zahradě. Najednou ukázala. „Aniko! Podívej! Ta malovaná beruška!“
Na okraji květinového záhonu seděl velký, kulatý zahradní kámen pomalovaný jasně červenou barvou s černými puntíky, přesně jako obrovská beruška. Dědeček ho s nimi loni v létě maloval. Byl rozhodně kulatý, červený a z kamene.
Přiběhly k němu. Anika opatrně zvedla kamennou berušku. Pod ní, chráněný před rosou, byl zastrčený další malý, složený lístek.
„Našla jsi ho!“ poskakovala Betka na špičkách.
Anika rozložila druhý vzkaz.
Šikovné průzkumnice! Jde vám to skvěle! Pro další nápovědu neotálejte déle. Najděte místo, kde voda čeká, než se branou zahrady ven protéká. Klobouk nosí, aby byla šik, a na nohou stojí, to je ale trik! Spočítejte nohy, jste-li bedlivé, to číslo prozradí, kde jsou stopy nové!
„Kde voda čeká… než se branou zahrady ven protéká?“ četla Anika nahlas a pomalu. „A nosí klobouk a stojí na nohou?“
Betka se rozhlédla po zahradě. „Konev na zalévání?“ navrhla. „Drží vodu a nahoře má ‚růžici‘, jako klobouk?“
Anika se zamyslela. „Hmm, ale ‚protéká branou zahrady‘ zní jako něco většího než konev. A ‚nohy‘? Naše konev žádné nohy nemá.“
Obě se rozhlédly kolem. Jejich pohled padl na velký zelený sud na vodu v rohu u kůlny, kde se sbírala dešťová voda ze střechy. Měl nahoře víko – svůj „klobouk“ – a stál na čtyřech pevných betonových tvárnicích.
„Ten sud na vodu!“ vykřikly sborem.
Přispěchaly k němu. Sud na vodu skutečně stál na čtyřech betonových tvárnicích. „Čtyři nohy!“ potvrdila Betka a ukázala na ně.
„Takže to číslo je čtyři,“ řekla Anika. „Nápověda je u čísla čtyři… Co to znamená?“
Rozhlédla se kolem sudu. Žádná viditelná čísla na něm namalovaná nebyla. Pak si všimla řady plastových květináčů, úhledně naskládaných vedle něj. Bylo jich pět, všechny různě velké.
„Možná to není na sudu, ale poblíž něj, a souvisí to s číslem čtyři?“ uvažovala Anika. Začala počítat květináče zleva. „Jeden, dva, tři… čtyři!“
Došla ke čtvrtému květináči. Byl to středně velký terakotový květináč, momentálně prázdný. Anika nakoukla dovnitř. A tam, schoulený na dně, ležel další složený papírek.
„Ano!“ zajásala a vylovila ho.
Betka zatleskala. „Co tam píšou? Co tam píšou?“
Anika otevřela třetí vzkaz:
Mé super slídilky, už jste skoro v cíli! Tahle stopa si žádá jen malou chvíli. Jděte tam, kde příběhy spí, a svá tajemství ve stránkách skrývají. Najděte knihu o medvědovi hnědém, co rudou korunu nosí den co den. Otevřete ji a nemějte strach, poslední odpověď je na dosah!
„Kde příběhy spí?“ naklonila Betka hlavu. „V našich postelích? Spí tam příběhy?“
Anika se zachechtala. „Ne, ty hloupá! Kde máme všechny naše příběhy? V knihách! A kde máme knihy?“
„V knihovně!“ vykřikla Betka. „V obýváku!“
Aniku náhle něco napadlo. „Ale… obývací pokoj je uvnitř domu. A bez klíčů se dovnitř nedostaneme.“ Ukázala Betce lístek. „Dědeček přece musí vědět, že se dovnitř nedostaneme. To musí být nějaký chyták!“
Betka se na okamžik zatvářila zklamaně. „Ach jo.“
Anika si znovu pečlivě přečetla nápovědu. „Počkat! ‚Jděte na místo, kde spí příběhy... najděte knihu o medvědovi hnědém...‘ Děda ví, že máme spoustu knih. Ale myslí tím naši knihovnu uvnitř?“
Zamyslela se nad dědečkem. Rád si četl venku na verandě na houpačce a často jim nosil knihy.
„Veranda!“ došlo Anice. „Pamatuješ? Děda nám někdy nechává knihy na verandě na houpačce, když přijde a my nejsme doma!“
Betce se rozšířily oči. „Ano! Jdeme!“
Hnaly se na verandu. Tam, na polstrované houpačce, ležela malá hromádka tří knih. „Tak jo,“ řekla Anika, srdce jí bušilo vzrušením. „Hledáme hnědého medvěda s červenou, plandavou korunou.“
První kniha měla na obrázku lesklý modrý vláček. „Tahle ne,“ řekla Betka. Druhá kniha byla o rodině králíků na pikniku. „Roztomilé, ale bez koruny,“ poznamenala Anika. Třetí kniha byla o něco tlustší. Na obálce byl vesele vypadající hnědý medvěd. A na hlavě? Trochu nakřivo posazená, jasně červená, plandavá plstěná koruna!
„To je ona!“ zajásala Anika a opatrně knihu zvedla. Byla jí povědomá. „Myslím, že je to jedna z dědových starých oblíbených, o kterou se chtěl podělit.“
Otevřela desky. Hned za nimi, přilepený páskou na první stránce, nebyl další vzkaz, ale malý, průhledný plastový sáček. A uvnitř sáčku...
„Klíče!“ vykřikla radostí Betka a ukázala na ně.
Anika opatrně odlepila sáček. Byly tam: lesklé klíče od domu, v bezpečí. Byl tam také poslední, maličký vzkaz od dědečka, napsaný na malém kousku papíru ve tvaru hvězdy.
Anika ho přečetla nahlas:
Hurá, našly jste je! Věděl jsem, že to půjde. Dobrodružství, přemýšlení, to vždycky dobré je!
Našel jsem klíče u schránky, když jsem se tu stavil, ale myslel jsem si, že malá hra bude zábavnější, než kdybyste je tam jen tak našly.
S láskou, děda.
P.S. Co kdybyste spočítaly, kolik kroků je to od schránky k velkému dubu? Třeba objevíte něco o vzdálenostech!
Anika a Betka se na sebe zazubily. „Děda je nejlepší!“ poskakovala Betka. „To teda je,“ souhlasila Anika a pevně svírala klíče. „A dokonce nám dal další malou věc k zamyšlení.“
Právě v tu chvíli uslyšely známý zvuk auta rodičů, které přijíždělo na příjezdovou cestu. Anika rychle odemkla vchodové dveře. „Dokázaly jsme to, Betko! Právě včas!“
Vyběhly přivítat rodiče, s klíči v ruce, plné příběhů o svém velkém dobrodružství. Máma s tátou poslouchali, usmívali se a byli ohromeni chytrostí svých dcer a dědečkovým hravým duchem.
Ten večer po večeři šly Anika s Betkou ven a spočítaly kroky od poštovní schránky k dubu, přesně jak děda navrhl. Anice to vyšlo na třicet dva kroků a Betce na čtyřicet tři menších krůčků. To je přivedlo k povídání o tom, jak velké kroky a malé krůčky mohou měřit stejnou vzdálenost rozdílně, což byla další malá hádanka k zamyšlení.
Byly na sebe velmi pyšné. Nejenže vyřešily záhadu ztracených klíčů, ale také se naučily, že i zapeklitá situace se může s trochou přemýšlení, týmové práce a špetkou dědečkova kouzla proměnit v zábavné dobrodružství. A s jistotou věděly, že až se příště něco ztratí, nezpanikaří. Vzpomenou si na svůj hon za pokladem a začnou přemýšlet jako objevitelé.