Bum! Malá stříbrná raketa s červeným nosem dopadla na trávu. Leo si povzdechl a zvedl ji. Byl to už třetí pokus a jeho nejlepší výtvor z kartonu a lepicí pásky se nikdy nedostal výš než větve staré jabloně.
„Zase spadla,“ zamračil se a ukázal raketu své kamarádce Mii, která si všechno pilně kreslila do sešitu.
„Třetí pokus: neúspěšný,“ poznamenala Mia a nakreslila smutnou raketu ležící na zemi. „Ale proč vlastně všechno padá? Proč prostě neodletí pryč?“
Z lavičky pod jabloní se ozval veselý smích. Byl to dědeček Vlado, který je s úsměvem pozoroval. „To vás jen pozdravila paní Gravitace,“ řekl a mrkl na ně.
Leo a Mia k němu zvědavě přiběhli. „Paní Gravitace? Kdo to je?“ zeptal se Leo. Nikdy o ní neslyšel. Bydlí snad v jejich městě?
„Ach, ta je všude,“ zasmál se dědeček. „Je to taková neviditelná, ale velmi silná paní. Má nás všechny moc ráda, a tak nás drží pevně u sebe, abychom neodletěli do vesmíru. Její objetí cítíš všude. Když skočíš, přitáhne tě zpátky na zem. Když ti spadne jablíčko z ruky, postará se, aby přistálo na zemi a ne na střeše domu.“
Mia si hned do sešitu nakreslila velkou usměvavou planetu Zemi a kolem ní šipky směřující do jejího středu. „Takže ona nás vlastně chrání?“
„Přesně tak! Bez ní bychom se my, domy, auta, a dokonce i voda v řekách vznášeli pryč,“ vysvětlil dědeček Vlado.
Leo se zamyslel. Podíval se na svou malou raketu. „Takže moje raketa nemůže vzlétnout, protože ji paní Gravitace drží příliš pevně?“
„Přesně tak jsi to pochopil,“ přikývl dědeček. „Její objetí je u země nejsilnější.“
„Aha!“ zvolala Mia. „Tak udělejme pokus! Co když je něco lehčího? Bude ji držet slaběji?“ Vytrhla z blízkého keře malé pírko a do druhé ruky zvedla kamínek. „Co myslíte, co spadne rychleji?“
„Kamínek je těžší, ten spadne hned!“ vyhrkl Leo.
Mia pustila obě věci naráz. Kamínek se bez váhání zřítil k zemi. Žbluňk! Spadl rovnou do louže. Ale pírko? To se pomalu vznášelo, tančilo ve vzduchu, jako by si s paní Gravitací hrálo na honěnou. Nakonec se jemně sneslo na trávu.
„Vidíte?“ řekl dědeček Vlado. „Paní Gravitace je táhne k sobě stejně, ale pírku brání volně padat vzduch. Je to jako plavat ve vodě, taky jste pomalejší. Ale nakonec stáhne k zemi úplně všechno.“
„Takže potřebujeme něco velmi, velmi silného, abychom se z jejího objetí dostali,“ dumal Leo a díval se na oblohu. „Něco silnějšího než moje ruce, když házím raketu.“
„Přesně! A na to přišli vědci,“ pokračoval dědeček a jeho oči zazářily. „Vymysleli skutečné rakety. Ty mají dole obrovské motory. Když se zapnou, vytvoří takovou sílu, že raketu doslova odtlačí od Země. Je to jako když se odrazíš nohama od země, abys vyskočil, jen milionkrát silněji.“
Dědeček vytáhl svůj mobil a ukázal jim video startu skutečné rakety. Z její spodní části šlehaly obrovské plameny a hustý kouř. Raketa se pomalu zvedla a s ohromným hukotem letěla stále výš a výš, dokud se nestala jen malou tečkou na modré obloze.
„Páni!“ vydechly děti naráz.
„A co se stane potom? Když raketa odletí opravdu daleko?“ zeptala se zvědavě Mia.
„Výborná otázka!“ pochválil ji dědeček. „Představte si, že paní Gravitace na vás volá z domu. Čím jste dál, tím slaběji ji slyšíte, že? A přesně tak je to i s jejím objetím. Čím je astronaut v raketě dál od Země, tím je její přitažlivé objetí slabší.“
Ukázal jim další obrázek. Byl na něm astronaut, který se vznášel uvnitř vesmírné stanice. Vlasy mu legračně stály do všech stran a vedle něj se vznášelo i jablko.
„Jé! On létá!“ vykřikl Leo. „Takže tam už na něj paní Gravitace nedosáhne?“
„Skoro,“ usmál se dědeček. „Pořád ho trošičku drží, aby neulétl úplně pryč, ale její objetí je už tak slabé, že ho neudrží na podlaze. Tomuto stavu říkáme stav beztíže. Všechno, co není přivázané, se volně vznáší. Astronauti, jejich jídlo, tužky, kapky vody...“
Mia si rychle kreslila astronauta, který se snaží chytit letící jahodu. „To musí být zábava!“
„Určitě je,“ souhlasil dědeček. „Ale je to i náročné. Představte si, že si chcete vyčistit zuby a pasta vám odletí z kartáčku. Nebo se chcete napít a voda se rozletí na tisíc malých kuliček.“
Leo se té představě zasmál. Zvedl svou kartonovou raketu. „Takže ty vlastně potřebuješ silnější motor,“ řekl jí vážně. „Abys překonala objetí paní Gravitace a mohla se podívat, jak se vznášejí jablka.“
Potom se otočil na dědečka. „A vrátí se ten astronaut potom zpátky?“
„Samozřejmě. Když se vesmírná loď začne vracet k Zemi, paní Gravitace ho opět chytí do svého silného objetí a pěkně ho stáhne zpátky domů. A když přistane, znovu bude cítit, jak pevně stojí na zemi.“
Leo a Mia se podívali na své nohy. Stáli pevně v trávě. Leo poskočil a hned dopadl zpátky. Zasmál se.
„Děkujeme, paní Gravitace!“ zakřičel vesele směrem k obloze. „Je super, že nás držíš!“
Mia si do sešitu na poslední stranu napsala velkým písmem: ZÁVĚR: PANÍ GRAVITACE JE NAŠE KAMARÁDKA. A pod to nakreslila usměvavou Zemi, která objímá dvě malé postavičky.
„Co myslíte, děti,“ zeptal se jich dědeček Vlado na závěr, „kdybyste letěli do vesmíru, kde se všechno vznáší, jakou jednu věc byste si s sebou vzali a proč?“
Leo a Mia se na sebe podívali. To byla skvělá otázka na další přemýšlení. A možná i na stavbu nové, ještě lepší rakety.