Na místě, kde se zlatavý písek dotýkal nekonečné modré oblohy, rostl malý, kulatý kaktus jménem Piko. Nebyl sám. Kolem něj se rozprostírala celá rodina kaktusů, některé vysoké jako sloup, jiné rozvětvené jako podivné svícny. Piko byl však nejmladší a nejzvědavější. Celé dny pozoroval, jak se nad pouští vlní horký vzduch a jak se po dunách prohání vítr, který šeptal dávné příběhy.
Jednoho obzvlášť horkého odpoledne, kdy slunce pálilo tak silně, že i ještěrky hledaly stín pod kameny, se k Pikovi blížilo něco malého a huňatého. Byl to mladý pouštní lišák s kožíškem barvy písku a s očima jako dva lesklé kamínky. Jmenoval se Félix a byl neuvěřitelně žíznivý. Jazyk mu visel z tlamky a každý krok v horkém písku byl pro něj náročný.
„Voda... prosím, alespoň kapku vody,“ zašeptal Félix a jeho pohled padl na Pikův svěží, zelený povrch. Vypadal tak šťavnatě! Určitě musí být plný vody. Félix se bez rozmýšlení přiblížil a chtěl si kousek ukousnout.
„AU!“ vykřikl a odskočil. Do nosu se mu zapíchlo několik Píkových ostrých ostnů. Byly tvrdé a píchaly jako jehličky.
„Proč jsi tak zlý?“ zavrčel Félix uraženě a tlapkou si opatrně třel bolavý nos. „Vidíš, že mám žízeň, a ty se bráníš svými jehlami! Vůbec nejsi kamarád!“
Piko si povzdechl. Nebylo to poprvé, co ho někdo obvinil, že je nepříjemný a pichlavý. „Já nejsem zlý, Félixi,“ řekl tiše. „Moje ostny mají velmi důležitý úkol.“
„Úkol?“ odfrkl si Félix. „Jaký úkol může mít něco, co jen ubližuje?“
Právě tehdy se zpod nedalekého suchého keře vynořila pomalá, moudrá želva Stela. Na svém krunýři nesla mapu celého svého dlouhého života. Slunce jí nevadilo, věděla, jak si s ním poradit.
„Slyším hádku,“ řekla svým klidným, hlubokým hlasem. „Co se děje, mladí přátelé?“
„Ten kaktus mě píchl!“ postěžoval si Félix. „Nechtěl mi dát ani kapku vody, i když má určitě plné břicho!“
Stela se usmála. „A ty ses ho zeptal, Félixi? Nebo sis chtěl vzít kousek bez dovolení?“
Félix ztichl a podíval se na své tlapky. Musel přiznat, že se neptal.
„Vidíš,“ pokračovala Stela a pomalu přišla blíž. „Piko není zlý. Je jen velmi moudrý a přizpůsobený životu tady, v poušti. Piko, vysvětlíš nám, proč máš ostny místo listů?“
Piko se trochu styděl, ale pak se odhodlal. „Kdysi dávno, pradávno, měly moje prababičky a pradědečkové velké, široké listy. Přesně jako rostliny v zahradách daleko odsud.“
„A kde jsou teď ty listy?“ zeptal se zvědavě Félix a zapomněl na bolest v nose.
„Slunce,“ odpověděl Piko. „Tohle naše pouštní slunce je velmi silné. Z velkých listů by všechnu mou vodu vypilo. Jednoduše by se vypařila do vzduchu. Zkusili jsme to.“
„Vypařila?“ nechápal Félix. „Co to znamená?“
„Pojď, ukážu ti,“ navrhla Stela. Našla kousek širokého zeleného listu, který vítr přinesl z daleké oázy. Položila ho na horký kámen vedle Pika. „Teď budeme chvíli pozorovat.“
Sedli si a čekali. Félix netrpělivě přešlapoval z tlapky na tlapku. Piko a Stela klidně sledovali, co se bude dít. Slunce pálilo a pálilo. Už po chvíli začal list na okrajích hnědnout. Ztratil svou svěží barvu, scvrkl se a byl čím dál menší a sušší. Nakonec z něj zbylo jen křehké, lámavé smítko.
„Aha!“ vykřikl Félix. „On... on uschnul! Všechna voda z něj zmizela!“
„Přesně tak,“ přikývla Stela. „Voda se z něj vypařila do vzduchu. Představ si, Félixi, kdyby měl Piko tisíce takových velkých listů. Za jediný den by byl suchý jako tenhle kousek.“
„Proto se mé listy za tisíce let změnily,“ dodal Piko. „Staly se z nich tyhle malé, tvrdé ostny. Z nich se voda téměř nevypařuje. Jsou to mé speciální listy, které mi pomáhají šetřit každý doušek.“
Félix se zamyslel. „Dobře, to chápu. Tvé ostny tě chrání před sluncem. Ale proč jsou tak ostré? Proč mě musely píchnout?“
Stela se znovu moudře usmála. „Na to si zkus odpovědět sám, Félixi. Co bys udělal, kdyby byl Piko zelený, plný vody a úplně hladký, bez jediného ostnu?“
Lišák na chvíli zaváhal. Podíval se na Pika, pak na horký písek a vzpomněl si na svou obrovskou žízeň. „No... asi... asi bych ho hned celého snědl. A pak by přišel velbloud. A po něm zajíc. A všichni bychom si ukousli, dokud by z něj nic nezbylo.“
Když to dořekl, jeho oči se rozšířily. Najednou všechno pochopil.
„Takže... ty ostny...“ zašeptal, „nejsou proto, abys byl zlý. Jsou tady proto, aby tě ochránily. Aby tě žíznivá zvířata jako já nesnědla a abys přežil.“
„Přesně tak,“ řekl Piko a v jeho hlase byla úleva, že ho konečně někdo pochopil. „Vodu si sbírám, když jednou za dlouhou dobu zaprší. Mé kořeny těsně pod povrchem země rychle nasají každou kapku. Pak si ji musím hlídat celé měsíce. Je to můj poklad.“
Félix se cítil trochu zahanbeně. Chtěl něco, co mu nepatřilo, a ani se nesnažil pochopit, proč to nemůže mít. „Promiň, Piko,“ řekl upřímně. „Už rozumím. Jsi vlastně moc chytrý. Vymyslel sis skvělý způsob, jak přežít v tomto těžkém světě.“
Právě tehdy se obloha zatáhla jedním malým obláčkem a z něj spadlo pár velkých, vzácných kapek. Jedna z nich dopadla přímo na Pika a sklouzla po jeho zeleném těle až ke kořenům, kde se okamžitě vsákla do písku.
Piko se potěšil. A protože viděl, že Félix všechno opravdu pochopil, stalo se něco nečekaného. Na jeho vrcholu se rozvinul nádherný, zářivě žlutý květ. V jeho středu se zaleskla jediná, maličká kapka čisté vody, kterou květ zachytil.
„Na,“ řekl Piko přátelsky. „Tahle kytička je pro tebe. Z ní si můžeš vzít. Je to dárek za to, že ses naučil něco nového.“
Félix opatrně, aby se nedotkl ostnů, slízl drobnou kapku z květu. Byla to ta nejlepší voda, jakou kdy pil. Nebylo jí mnoho, ale stačila na to, aby zahnala nejhorší žízeň.
Od toho dne se Félix a Piko stali nejlepšími přáteli. Félix už nikdy nezkoušel jíst kaktusy. Místo toho se naučil od Stely hledat stín a čekat na ranní rosu. A když se setkal s Pikem, vždy obdivoval jeho pichlavou moudrost a krásné květy, které byly odměnou pro ty, kdo rozumí pravidlům pouště.
A co vy, děti? Zkuste si při nejbližší procházce všimnout, jak různé listy mají stromy a květiny kolem vás. Jsou některé velké a jiné malé jako jehličí? Možná i ony mají svůj vlastní příběh o tom, jak se chrání a šetří si vodu.