Byl slunečný den a v parku to bzučelo jako v úlu. Děti se smály, psi honili míčky a na trávě se odehrávala velká honička. Pavlík, chlapec s vlasy barvy slámy, utíkal tak rychle, až mu vítr šeptal do uší. A těsně za ním, jako věrný kamarád, utíkal jeho stín.
Tento stín se jmenoval Šibal. A právě dnes toho měl dost.
„Zase skáčeme,“ brblal si potichu, když Pavlík přeskakoval pampelišku. „A teď se točíme,“ stěžoval si, když se Pavlík zatočil dokola. „Pořád jen to samé. On udělá krok, já udělám krok. On zvedne ruku, já taky. Jaká je to nuda!“
Právě tehdy Pavlík vběhl za velký, hustý keř. Na okamžik se jeho tělo ztratilo z dohledu slunce a Šibal se ocitl volný, splynutý s velkým tmavým stínem keře. Tohle byla jeho šance! Zatímco Pavlík vyběhl na druhé straně a pokračoval ve hře, Šibal zůstal tiše ukrytý.
„Svoboda!“ zašeptal si nadšeně a vyklouzl zpod keře na sluncem zalitý chodník. Cítil se úžasně. Konečně si bude dělat, co sám chce! Zkusil zatančit. Ale... nic se nestalo. Byl jen tmavou skvrnou na zemi, bez rukou a bez nohou. Zkusil poskočit, ale jen se trochu roztáhl a stáhl jako žvýkačka.
„To je divné,“ zamyslel se. „Proč nevypadám jako chlapec?“
Vtom se stalo něco ještě podivnějšího. Velký bílý mrak zakryl slunce. Svět kolem něj zešedl a Šibal pocítil, jak slábne. Jeho tmavá barva bledla, okraje se mu rozmazávaly. Vylekal se. Mizel! Zavřel oči, které vlastně ani neměl, a čekal na nejhorší.
Když je znovu otevřel, slunce už opět svítilo a on byl zase sytě tmavý. Ulevilo se mu. „Aha!“ pomyslel si. „Takže bez světla to nejde. Potřebuji světlo, abych vůbec byl!“
To byl první objev. Trochu smělejší se pohnul dál. Uviděl elegantní stín procházející kočky. Měl špičaté uši a dlouhý ocas. Potom spatřil stín lavičky, který měl přesně čtyři nohy a opěradlo. A stín stromu byl obrovský, s větvemi jako rozvětvené ruce.
„Všichni mají nějaký tvar,“ uvědomil si. „Jen já jsem taková... skvrna.“
Smutně se doplazil k vysoké pouliční lampě. Když se k ní přitiskl, jeho tvar se najednou natáhl a stal se dlouhým a tenkým, přesně jako stín lampy. Rychle se odtáhl. Nechtěl být přece lampa! Všiml si malý kamínek na cestě a přikradl se k němu. Hned se z něj stal malý, zakulacený stín.
„Už rozumím!“ zvolal potichu. „Potřebuji světlo, abych byl. A potřebuji nějakou věc, abych měl tvar!“
Cítil se velmi moudře, ale zároveň i trochu osaměle. Být skvrnou nebo stínem kamene nebyla až taková zábava. Chyběl mu ten veselý tvar chlapce. Chybělo mu to skákání a honění. Vlastně... chyběl mu Pavlík.
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a všechny stíny v parku se začaly natahovat. Byly dlouhé a směšné. Šibal viděl, jak se Pavlík zastavil a zmateně se rozhlíží. Podíval se na zem vedle sebe a zamračil se. Hledal svůj stín. Hledal ho!
Šibalovi se sevřelo jeho stínové srdce. Pavlík vypadal smutně. Možná to nebyla jen nuda, být jeho stínem. Možná to byla důležitá práce. S tímto novým pocitem se Šibal rozběhl, tedy, rychle se přesunul, zpátky k Pavlíkovým nohám. Právě včas.
Pavlík se podíval dolů a jeho tvář se rozzářila. „Tady jsi! Celou dobu jsem tě hledal. Už jsem si myslel, že ses ztratil ve tmě.“
Šibal byl šťastný. Cítil se, jako by se vrátil domů.
Večer, v dětském pokoji, Pavlík zapnul malou lampu na stole. Světlo vytvořilo na stěně velký světlý kruh. Pavlík si vzpomněl na jejich dnešní hru a dostal nápad. Spojil ruce před lampou a na stěně se objevil... pták! Šibal, který byl teď na stěně, nadšeně zamával křídly, ačkoli to vlastně Pavlík hýbal palci.
Potom Pavlík vytvaroval z prstů zajíce s dlouhýma ušima. Šibal se hned proměnil v zajíce a začal hýbat nosem. Už nebyl jen kopií. Byl partnerem v kouzelné hře! Spolu dokázali vytvořit celý les plný zvířat. Šibal pochopil, že jeho největší síla a největší zábava není v tom, být sám, ale být s Pavlíkem.
A tak Pavlík a Šibal objevili své nejlepší dobrodružství, které se zrodilo ze světla, tmy a přátelství.
A co vy? Zkusíte si dnes večer s pomocí lampy a svých rukou vytvořit vlastní stínové divadlo?