Krtek Květoslav se probudil na něco zvláštního. Jeho podzemní chodbička, obvykle chladná a vonící hlínou, byla dnes ráno jiná. Zespodu sálalo jemné teplo. „Zvláštní,“ zamumlal si a dotkl se packou udusané země. Byla příjemně teplá, skoro jako peřina vyhřátá od sluníčka.
Vyhrabal se na povrch, kde už na něj čekala jeho nejlepší kamarádka, polní myška Hryzka. Právě ohlodávala stéblo trávy a nepokojně přešlapovala z packy na packu. „Květoslave! Cítil jsi to? Celá země se třese! Jen trošičku, jako když děda Jezevec chrápe, ale třese se!“ pískala nervózně.
Krtek Květoslav nakrčil nos. „Já jsem cítil spíš teplo. Moje ložnice je najednou jako vyhřátá pec.“ Postavili se vedle sebe a chvíli jen tak tiše stáli. A opravdu. Půda pod jejich packami se znovu zlehka zatřásla, dup-dup, a zároveň byla teplejší než obvykle.
„Co to může být?“ zašeptala Hryzka a fousky se jí chvěly zvědavostí. „Že by se pod námi usídlil nějaký obrovský medvěd a teď se převaluje ze strany na stranu?“ „To asi ne,“ zamyslel se Květoslav. „Medvědi nespí tak hluboko pod zemí. A proč by z něj šlo teplo?“
Nevěděli si rady. A když si malí objevitelé nevědí rady, jdou za někým moudřejším. Jejich volba byla jasná – starý Jezevec Moudroš, který bydlel v nejhlubší noře pod starým dubem a znal odpověď skoro na všechno.
Našli ho, jak si čistí brýle kouskem jemného mechu. „Dobrý den, pane Jezevče,“ pozdravili sborově. „Ale, ale, koho to sem vítr přivál,“ usmál se Jezevec. „Vypadáte, jako byste právě vyřešili největší záhadu světa, nebo ji právě našli.“ „Právě jsme ji našli!“ vyhrkla Hryzka. „Země se třese a je teplá!“ „A moje ložnice hřeje!“ dodal Květoslav.
Jezevec Moudroš si zvědavě nasadil brýle a pohladil si šedou bradu. „Hmm, třesení a teplo, povídáte? To zní, jako by naše Země měla pod povrchem velké tajemství. Chcete ho odhalit?“ „Ano!“ vykřikli oba nadšeně. „Výborně. Ale nebudu vám nic vyprávět. Ukážeme si to! S mojí pomocí si postavíme vlastní model Země,“ řekl Jezevec a vedl je do své velké komory plné všelijakých zásob.
„Tak, nejprve potřebujeme jádro. To je úplný vnitřek naší planety, pevné a horké. Co by se na to hodilo?“ zeptal se. Krtek Květoslav se rozhlédl a spatřil malý kulatý lískový oříšek. „Tenhle!“ „Perfektní volba,“ pochválil ho Jezevec. Položil oříšek doprostřed velkého talíře. „Teď přichází na řadu něco velmi důležitého. Kolem jádra je silná a horká vrstva tekuté horniny. Jmenuje se plášť a v něm plave žhavá magma. Je to taková hustá, ohnivá polévka. Co nám ji připomene?“
Hryzka ihned ukázala na otevřenou sklenici s domácím jahodovým džemem. Byl hustý, červený a lepkavý. „Tohle! Vypadá přesně jako horká polévka!“ „Skvělý nápad, Hryzko!“ Jezevec opatrně nabral lžící džem a rovnoměrně ho rozetřel kolem oříšku. „A teď to nejdůležitější. Povrch, po kterém chodíme. Říkáme mu zemská kůra. Je pevná, ale ve srovnání s celou Zemí je tenká jako skořápka na vajíčku. A je rozlámaná na kusy.“
Květoslav chvíli přemýšlel. Potom spatřil na poličce velkou, tenkou palačinku, kterou si Jezevec odložil na svačinu. „Co takhle tahle palačinka? Je tenká a můžeme ji i zlomit!“ „Geniální!“ zajásal Jezevec. Opatrně položil palačinku na vrstvu džemu. Trochu ji přitlačil, až na jednom místě praskla. Vytvořila se v ní malá trhlinka.
„A teď se podívejte, co se stane,“ řekl Jezevec tajemně. „Květoslave, představ si, že jsi obrovský tlak hluboko v Zemi. Jemně zespodu zatlač prstem na palačinku, přesně pod tou prasklinou.“ Květoslav s velkou opatrností strčil packu pod talíř a zespodu jemně zatlačil na místo, kde byla palačinka natržená.
Stalo se něco úžasného. Červený džem, který představoval horkou magmu, se začal skrze prasklinu tlačit ven. Pomalu vytékal na povrch palačinky a vytvářel malý červený kopeček. „Jé! Podívejte!“ pískala Hryzka. „Magma se dostala ven!“ „Přesně tak,“ přikývl Jezevec. „A když se magma dostane na povrch, už jí neříkáme magma. Odteď je to láva. A ten kopec, který vytváří, se jmenuje sopka. To, co cítíte, Květoslave a Hryzko, je přesně tohle. Hluboko pod námi se nahromadil tlak a horká magma si hledá cestu ven. Proto je země teplá a občas se třese.“
Vtom se zvenku ozvalo dunivé zahřmění. Nebyl to však hrom z oblohy. Zvuk vycházel ze země. Všichni tři opatrně vykoukli z nory. Kopec na druhé straně louky, který byl vždy jen obyčejným zeleným kopcem, se změnil. Z jeho vrcholu stoupal sloup šedého kouře. „To je… to je sopka!“ zašeptal Květoslav s úžasem. Teď už se nebál. Díky Jezevcově palačince přesně věděl, co se děje.
„Ano,“ řekl Jezevec a sledoval dění s respektem. „Naše Země se jen potřebuje trochu… nadechnout. Z hlubin vypouští páru a teplo. Podívejte!“ Z vrcholu kopce se pomalu začal valit potůček žhavé, oranžové lávy. Netekl rychle, spíš se jen líně posouval dolů svahem. Z bezpečné dálky to vypadalo jako krásné divadlo.
„Takže to není žádný zlý obr ani rozhněvaný medvěd,“ řekla Hryzka potichu. „To si jen naše Země hraje podle svých pravidel.“ „Přesně tak,“ usmál se Jezevec. „A vy jste dnes ta pravidla objevili. Zjistili jste, že i když něco vypadá strašidelně, dá se to vysvětlit. Stačí být zvědavý a nebát se ptát.“
Malí kamarádi ještě dlouho seděli a pozorovali, jak láva pomalu chladne a tmavne. Naučili se nová slova: magma, láva, sopka a zemská kůra. A co bylo nejdůležitější, pochopili, že Země je jako obrovská, živá bytost plná překvapení. A že i největší záhadu lze pochopit, když si ji člověk zkusí nakreslit nebo postavit. Třeba i s pomocí jedné palačinky a jahodového džemu.
„Co myslíte, děti, jaká další tajemství se skrývají hluboko pod našima nohama?“ zeptal se Jezevec, když se slunce začalo sklánět k obzoru. Ale Květoslav a Hryzka už vymýšleli, jak by příště postavili model řeky nebo duhy. Dnešní den v nich zapálil jiskřičku, která byla skoro tak horká jako samotná magma. Jiskřičku zvědavosti.