Ve starém planetáriu, kde přes den tiše spaly hvězdy namalované na velké kopuli, se každou noc děly zázraky. Hned jak za okny poslední člověk zhasl světlo, probudil se velký projektor uprostřed místnosti. Nebyl to ale obyčejný přístroj. Z jeho skleněných očí se vždy vyrojili tři nerozluční kamarádi: paprsky světla.
První byl Červený, plný energie a odvahy. Vždy chtěl být všude první a rád závodil. Druhý byl Modrý, klidný a přemýšlivý. Vždy si všechno nejdřív dobře prohlédl a hledal nejlepší cestu. A třetí byl Zelený, veselý a hravý. Chichotal se, když se odrážel od stěn a dělal na kopuli veselé kotrmelce.
Nejraději ze všeho si však hráli společnou hru. Červený se rozběhl z jednoho konce, Modrý z druhého a Zelený skočil rovnou doprostřed. Když se jejich světla setkala na samém vrcholu kopule, stalo se kouzlo. Všechny tři barvy se spojily do jednoho oslepujícího bodu čistého, zářivého bílého světla. Bylo tak jasné a krásné, že se na něj s úžasem dívaly i namalované hvězdy.
„Znovu!" vykřikl vždy nadšeně Červený. A tak tancovali a spojovali se celou noc, až dokud první ranní slunce neoznámilo, že je čas jít spát.
Jedné noci bylo ale všechno jinak.
„Připraveni?" zavolal Červený a už se řítil na své místo na vrcholu kopule. „Jasně," zamumlal Modrý a pomalým, elegantním obloukem ho následoval.
Oba dorazili na místo setkání a čekali. Ale Zelený nikde. Bílé světlo se neobjevilo. Místo toho tam, kde se dotkli Červený a Modrý, vznikla zvláštní, ale překrásná fialová barva. Oba se na ni překvapeně podívali.
„Kde je Zelený?" zeptal se Modrý a rozhlédl se po tmavé místnosti.
Pak ho spatřili. U země se plazil jen slabý, unavený, nažloutlý pramínek světla. Nebyl to ten veselý, jasně zelený paprsek, kterého znali. Tento byl matný a sotva se hýbal.
„Zelený! Co se ti stalo?" vykřikl Červený a znepokojeně k němu sběhl.
„Já... já nevím," zašeptal Zelený slabým hlasem. „Cítím se tak slabý. A... nejsem zelený. Jsem nějaký... podivný."
Modrý paprsek pomalu přešel až k nim. „Vypadáš, jako by na tebe sedl prach a smutek. Musíme zjistit, co se děje. Bílé světlo bez tebe nevytvoříme. A hlavně, jsi náš kamarád a nenecháme tě takhle."
Červený odhodlaně zasvítil. „Máš pravdu! Vydáme se na pátrací misi! Půjdeme zpátky ke zdroji, k velkému oku projektoru. Tam musí být odpověď!"
A tak se dva odvážné paprsky, Červený a Modrý, vydali na cestu tmavou místností. Zelený zůstal smutně ležet u země, příliš slabý na to, aby je následoval.
Cesta k projektoru nebyla jednoduchá. Ve tmě se skrývali stíny židliček a starých přístrojů. Červený a Modrý si svítili na cestu a když se jejich světla náhodou překřížila na stěně, vždy se tam objevila ta pěkná fialová barva.
„Podívej," řekl potichu Modrý. „Když jsme spolu, vytvoříme něco nového. Ale pořád to není bílá. Chybí nám Zelený."
Konečně dorazili k obrovskému stroji uprostřed místnosti. Z několika skleněných čoček, které vypadaly jako velké oči, proudilo jejich světlo. Jedno oko zářilo červeně, druhé modře. A to třetí...
„Aha!" ukázal Modrý. „To je oko, ze kterého vychází Zelený. Ale něco na něm je!"
Přiblížili se a viděli to. Na skleněné čočce, odkud měl proudit jasný zelený paprsek, ležel malý, průsvitný kousek starého papíru. Byl zažloutlý a pokrčený, asi ho tu kdysi dávno zapomnělo nějaké dítě, když jedlo cukřík. Právě tento papírek bránil Zelenému, aby svítil svou plnou silou a správnou barvou.
„Musíme ho dát pryč!" rozhodl Červený.
Ale jak? Byli to jen paprsky světla, neměli ruce. Zkoušeli do papírku narážet, ale jejich světlo jím jen prosvítalo. Byli bezradní.
Vtom si Modrý něčeho všiml. O stěnu byla opřena dlouhá kovová tyč, která sloužila k ukazování hvězd. „Co kdybychom zkusili pohnout tou tyčí?" navrhl.
Byl to skvělý nápad. Červený a Modrý spojili své síly. Opatrně nasměrovali svá světla na jeden konec tyče a pomaloučku, milimetr po milimetru, ji posunovali směrem k projektoru. Byla to náročná práce, která si vyžadovala trpělivost. Nakonec se jim podařilo dotknout se špičkou tyče malého papírku. Jemně do něj šťouchli.
Papírek se zatřásl a... sklouzl z čočky na zem!
V té sekundě z oka projektoru vystřelil oslepující, veselý a silný Zelený paprsek!
„Hurá! Jsem zpátky!" zakřičel radostně a zatočil se do veselé piruety. Hned se rozběhl za kamarády a silně je světelně objal.
„Dokázali jsme to!" radoval se Červený.
„Pojďme to oslavit naší hrou!" navrhl Modrý.
Všichni tři se bez váhání rozběhli na vrchol kopule. Červený, Modrý a Zelený se setkali přesně uprostřed a... BUM! Místnost zalilo to nejkrásnější, nejčistší bílé světlo, jaké kdy viděli. Bylo ještě zářivější než předtím, protože teď bylo plné radosti z opětovného setkání a společného vítězství.
Celý zbytek noci tancovali. Mísili své barvy a vytvářeli na kopuli nové odstíny. Když se spojil Červený se Zeleným, vznikla žlutá jako sluníčko. Když se přidal Modrý k Zelenému, objevila se tyrkysová jako mořská hladina. A když byli všichni tři spolu, zářili jako ta nejjasnější hvězda.
Pochopili, že každý z nich je důležitý. A že spolu jsou nejsilnější a nejkrásnější.
A možná, když se jednou budete dívat na bílé světlo lampy, vzpomenete si, kolik veselých barevných paprsků se v něm asi skrývá a tancuje.