V lesíku na sluncem zalité mýtině voněla pryskyřice a zpívali ptáčci. V koruně starého dubu bydleli dva malí veverčáci, Čip a Čap. Byli to bratři a nejlepší kamarádi, ale občas se dovedli hašteřit jako dva nezbední broučci. Čip byl rychlý a trochu netrpělivý, zatímco Čap byl rozvážnější a rád o věcech přemýšlel.
Jednoho dne, když se spolu honili po měkkém mechu, se Čip najednou zastavil. Zvedl čumáček a zhluboka se nadechl. „Čape, cítíš to? To je ta nejlepší vůně na světě!“
Čap se přidal a spolu sledovali tu sladkou stopu ve vzduchu. Přivedla je k velkému pařezu uprostřed mýtiny. A tam, přímo na pařezu, ležel ten nejkrásnější koláč, jaký kdy viděli. Byl kulatý, s lesklou čokoládovou polevou a spoustou červených jahod navrchu. Zřejmě ho tu zapomněli turisté.
„Jé! Koláč!“ vyhrkl Čip a už už se do něj chtěl pustit.
„Stůj!“ zastavil ho Čap. „Našli jsme ho spolu. Musíme si ho spravedlivě rozdělit.“
Čip si přeměřil koláč očima. „Dobře. Tak já si vezmu tuhle větší část s jahodami a ty si můžeš vzít ten menší kousek,“ navrhl a packou ukázal na opravdu malý drobeček.
„To není spravedlivé!“ namítal Čap a zamračil se. „Já chci taky jahody! A proč by měl být tvůj kus větší?“
„Protože jsem ho zahlédl první!“ odvětil Čip a popadl koláč.
„Ale já jsem ho ucítil!“ bránil se Čap a přitáhl koláč k sobě.
Začali se o něj přetahovat. „Můj!“ „Ne, můj!“ Koláč se nebezpečně nakláněl a z polevy začaly padat drobné drobečky. Hádali se tak hlasitě, že vzbudili paní sovu Hedu, která dřímala v dutině nedalekého stromu.
Moudře zahoukala a potichu k nim přiletěla. „Hú-hú, chlapci moji, copak se to tu děje za takový křik? Dokonce i datel přestal klepat, tak jste hluční.“
Veverčáci ztichli a se studem se dívali na koláč. „Paní sovo, našli jsme tenhle koláč,“ začal vysvětlovat Čap. „Ale nevíme, jak si ho spravedlivě rozdělit.“
„Já chci větší kus!“ dodal Čip.
Sova Heda si je prohlédla svýma velkýma, moudrýma očima. „Spravedlivé dělení znamená, že každý dostane stejně velký díl. Máte jeden celý koláč a jste dva. Potřebujete ho rozdělit na dvě stejné části. Každá taková část se jmenuje polovina.“
„Polovina?“ zopakoval Čip zvědavě. To slovo ještě neslyšel.
„Přesně tak,“ přikývla sova. „Když spojíte dvě poloviny, máte opět jeden celek. Ukážu vám to. Najděte nějakou čistou a rovnou větvičku.“
Čap hned odběhl k bříze a našel tenkou, rovnou větvičku. Očistil ji od listí a podal ji sově.
„Výborně,“ pochválila ho Heda. „Teď se dobře dívejte. Abyste měli dvě stejné poloviny, musíte koláč proříznout přesně jeho středem.“ Větvičkou naznačila čáru, která vedla od jednoho okraje koláče k druhému, přímo přes jeho centrum. „Tak, Čipe, zkus to teď ty. Pomalu a opatrně.“
Čip, který byl obvykle netrpělivý, se teď soustředil. Chytil větvičku a pomaloučku ji zatlačil do měkkého koláče přesně tam, kde mu ukázala sova. Cvak! Koláč se rozdělil na dva úplně stejné kusy. Na každém byla čokoláda a přesně stejný počet jahod.
„Aha!“ zvolal Čap nadšeně. „Jsou stejné! Každý máme jednu polovinu!“
„Vidíte? Žádné hádky,“ usmála se sova. „Teď si můžete pochutnat.“
Čip a Čap si právě chtěli vzít své poloviny, když z křoví vyběhl jejich kamarád, ježek Píchoš, a za ním cupitala i malá myška Hryzka.
„Ahojte!“ zavolal Píchoš. „Cítili jsme úžasnou vůni! Co to tu máte?“
Čip a Čap se na sebe podívali. Měli jen dvě poloviny, ale teď tu byli kamarádi. Bylo by jim líto jíst takovou dobrotu před nimi.
„Našli jsme koláč,“ řekl Čap a podíval se na sovu Hedu, jako by prosil o radu.
Sova Heda chápavě přikývla. „Zdá se, že máme nový problém. Co myslíte, děti, jak si teď koláč rozdělí?“ zeptala se jakoby do větru. „Už nejste dva, ale čtyři. Jak rozdělíte dva kusy pro čtyři hladovce, aby to bylo opět spravedlivé?“
Čip se zamyslel. „Že bychom každou polovinu… ještě jednou rozdělili na polovinu?“ navrhl opatrně.
„Výborný nápad, Čipe!“ pochválila ho sova Heda. „Přesně tak! Když rozdělíte každou polovinu znovu na dva stejné díly, dostanete čtyři stejné kousky. A jeden takový kousek se jmenuje čtvrtina.“
„Čtvrtina,“ zašeptala myška Hryzka a olízla si fousky. To znělo velmi chutně.
„Pojďme to zkusit!“ řekl Čap a vzal si svou větvičku. Opatrně prořízl svou polovinu koláče na dva menší, ale stále stejné trojúhelníky. Čip udělal totéž se svou polovinou.
Najednou na pařezu nebyly dvě poloviny, ale čtyři menší, úplně stejné kousky. Každý měl svůj kousek čokolády i kousek jahody.
„Jeden, dva, tři, čtyři!“ počítal Píchoš. „Čtyři čtvrtiny! Pro každého jedna!“
Čip podal jednu čtvrtinu Píchošovi a druhou Hryzce. Jednu si nechal pro sebe a poslední zbyla pro Čapa. Sedli si kolem pařezu a se smíchem se pustili do jídla.
„Mňam, tahle čtvrtinka je výborná!“ chválila Hryzka s plnou pusou.
„A spolu chutná ještě lépe,“ dodal Čip a podíval se na své kamarády. Už se vůbec nehádal. Zjistil, že podělit se o sladkou dobrotu s přáteli je mnohem hezčí, než sníst velký kus sám.
Paní sova Heda je spokojeně pozorovala. „Tak vidíte,“ zahoukala na závěr. „Dnes jste se naučili nejen to, co je polovina a čtvrtina, ale i to, že největší radostí je ta, o kterou se podělíte.“
Veverčáci a jejich kamarádi souhlasně přikyvovali s plnými pusinkami. A od toho dne vždy, když něco našli, věděli, jak si to spravedlivě rozdělit. A co vy, děti? Zkusíte si příště s pomocí rodičů rozdělit jablko nebo pizzu na poloviny či čtvrtiny? Uvidíte, jaká je to zábava.