Amíra se smála, až se jí tmavé vlasy třepotaly ve větru. Sjížděla dolů nejvyšší dunou a její bosé nohy se bořily do teplého, jemného písku. Poušť byla jejím hřištěm, obrovským pískovištěm zalitým sluncem. Zlatý oceán písku se táhl všude, kam jen dohlédla. Právě když nabrala největší rychlost, uslyšela to.
Hluboké, dunivé hučení.
Zvuk nepřicházel shora ani ze strany. Vycházel přímo zpod ní, jako by zpívala samotná duna. Amíra překvapeně zastavila a zvuk ztichl. Opatrně udělala pár kroků a posunula nohou lavinu písku. Znovu! Zvuk se ozval, tajemný a mocný, a pak zmizel, jakmile se písek usadil.
„Fine!“ zavolala.
Z chládku malého keře vykoukl zvědavý čumáček a dvě obrovské uši. Byl to Fin, malý pouštní lišák, fenek s kožíškem barvy písku a očima jako dva tmavé lesklé kamínky. Přiběhl k Amíře a zvědavě naklonil hlavu.
„Slyšel jsi to?“ zeptala se Amíra šeptem. „Ta duna… ona zpívá!“
Fin nastražil své velké uši, které dokázaly zachytit i nejtišší šelest brouka v písku. Amíra znovu pohnula nohou a spustila malou písečnou spršku. Hu-u-u-um. Ozvalo se to znovu, jako hluboký tón obrovského hudebního nástroje. Finovy uši se zatřepotaly.
„Slyším,“ přikývl. „Ale co to je? Že by se pod pískem schovával nějaký velikánský spáč?“
To byl první nápad. Možná tam dole opravdu spí nějaké pradávné stvoření a jejich běh ho budí. „Zkusíme to zjistit,“ rozhodla Amíra. Společně začali opatrně rukama odhrnovat písek v místě, kde byl zvuk nejsilnější. Hrabali a hrabali, písek byl příjemně teplý a přesýpal se jim mezi prsty. Vykopali pěknou jámu, ale nenašli nic, jen další a další písek.
„Asi to nebude spáč,“ řekl Fin a otřepal si písek z tlapek. „Necítím žádný dech ani tep. A spáči obvykle chrápou, tohle je spíš jako píseň.“
„Máš pravdu,“ souhlasila Amíra a sedla si. „Tak co to tedy je? Možná ten zvuk dělá vítr?“
To byl druhý nápad. Pouštní vítr si často hrál s dunami a vytvářel všelijaké zvuky. Někdy pískal, jindy šeptal. „Počkáme,“ navrhl Fin. „Uvidíme, jestli duna zpívá, i když nefouká.“
Sedli si vedle sebe a pozorovali oblohu. Slunce pomalu klesalo a obloha se zbarvila do oranžova a do fialova. Vítr úplně utichl. Všude bylo dokonalé ticho.
„Teď!“ zašeptala Amíra. Opatrně se postavila a seběhla kousek dolů svahem. A opravdu! Přestože se ani lístek na keři nepohnul, duna opět zazpívala svůj hluboký tón.
„Takže vítr to není,“ konstatoval Fin. „Zvuk vzniká, jen když se písek hýbe. Ale proč?“
Amíra si nabrala plnou hrst písku. Zrnka byla drobná, lesklá a hladká. Pustila je a sledovala, jak se pomalu sypou na zem. „Podívej, Fine,“ řekla a znovu si nabrala písek. Tentokrát si ho však sypala pomaloučku přímo k Finovu velkému uchu. „Slyšíš něco?“
Fin zavřel oči a soustředil se. „Slyším,“ zašeptal po chvíli. „Je to jako velmi, velmi tichý šelest. Jako by si tisíce drobných kamínků o sebe šeptaly.“
Amíře se v očích zaleskla jiskřička. „A co když…“ začala pomalu, „co když to velikánské hučení je vlastně totéž, jako tenhle tvůj tichý šelest, jen milionkrát silnější?“
Fin otevřel oči. „Jak to myslíš?“
„No představ si,“ pokračovala Amíra a ukazovala na obrovskou dunu. „Tady není tisíc zrnek písku. Jsou tu miliony a miliony, možná miliardy! Každé jedno zrnko se při pohybu otře o svého souseda. Jedno otření je skoro neslyšitelné. Ale když se najednou pohnou miliony zrnek…“
„…tak všechna ta drobná otření spolu vytvoří jeden velikánský zvuk!“ dokončil za ni Fin a jeho ocásek se radostí zavrtěl. „To je ono! To je tření! Učili jsme se o tom, když jsme zjišťovali, proč je nám teplo, když si o sebe třeme ruce.“
Měli teorii. Teď ji však museli ověřit. „Potřebujeme spustit co největší lavinu,“ řekla Amíra odhodlaně.
Společně vylezli na samý vrchol nejvyšší duny. Slunce už téměř zapadlo a poušť zalilo měkké, nazlátlé světlo. Pod nimi se rozprostíral strmý svah z čistého písku.
„Připravený?“ zeptala se Amíra.
„Připravený!“ odvětil Fin.
„Tři… dva… jedna… teď!“
Zhluboka se nadechli a společně skočili. Jejich těla spustila obrovskou vlnu písku. Miliardy a miliardy zrnek se daly do pohybu, klouzaly, přesýpaly se a narážely jedno do druhého. A v ten moment se rozezněla ta nejkrásnější a nejsilnější píseň, jakou kdy slyšeli. Hluboký, vibrující tón naplnil celý vzduch. Nebyl to zpěv jediného tvora, byla to symfonie celé pouště. Byla to píseň miliard drobných zrnek písku, která společně oslavovala svůj pohyb.
Letěli dolů na vlně zvuku a smáli se radostí. Když se konečně zastavili na úpatí duny, písek se pomalu usadil a zpěv ztichl. Všude kolem bylo opět klidné ticho.
„My jsme to dokázali!“ vyhrkla Amíra a objala Fina. „Vyřešili jsme záhadu zpívajících dun!“
Fin jí radostně olízl tvář. „Nebyl to spáč ani vítr. Byla to věda! Byla to fyzika!“
Od té doby Amíra a Fin často chodili na duny dirigovat svůj písečný orchestr. Někdy spustili jen tiché, krátké melodie, jindy mohutné symfonie, které se ozývaly široko daleko. Zjistili, že ne každá duna zpívá a že nejkrásnější zvuk vydává suchý a jemný písek. Své objevy si kreslili klackem do písku – obrázky zrnek, která se o sebe třou, a velké vlny, které ukazovaly, jak se zvuk šíří.
Už se nebáli tajemného hučení. Naopak, milovali ho. Protože teď věděli, že i ta největší záhada se dá pochopit, když se na ni podíváte zblízka. A že i ty nejmenší a nejobyčejnější věci, jako zrnka písku, dokážou společně vytvořit něco úžasného a velikánského.
Co myslíte, děti, jaká další tajemství by mohli Amíra a Fin v poušti objevit? Zkuste si někdy vzít do dlaní písek nebo i obyčejnou sůl a zaposlouchejte se, jaký zvuk vydává, když se sype. Možná i vy objevíte svou vlastní malou píseň.