Malá Ema milovala tajemství. A největší tajemství ze všech se skrývalo hned za plotem její zahrady. Byla to zahrada její babičky, které nikdo neřekl jinak než babička Bylinka. Nebyla to obyčejná zahrada plná mrkve a kedlubnu. Vůbec ne! Rostly v ní ty nejvoňavější bylinky na světě a každá měla svůj vlastní příběh.
Emin nejlepší kamarád, králíček Skořice, tvrdil, že ta zahrada je kouzelná. „Cítím to ve svých fouscích,“ zašeptal vždy, když spolu nakukovali dírou ve starém dřevěném plotě. „Támhle to voní jako sluníčko a támhle zase jako letní déšť!“
Jednoho dne však bylo všechno jinak. Přišli k plotu, ale v zahradě bylo ticho. Babička Bylinka, která se tam vždy usmívala mezi svými zelenými poklady, nikde nebyla. Na malé brance visel jen starý slaměný klobouk a pod ním byl připnutý vzkaz.
Ema opatrně odepnula papírek. Bylo na něm napsáno jen jedno slovo: „HLEDEJTE.“ A vedle vzkazu ležel malý, ošoupaný zápisník.
„Hledejte? Ale co máme hledat? A kde je babička?“ zeptala se Ema, ale odpověděl jí jen tichý vánek, který si pohrával s lístky na stromech.
Skořice zvědavě postrčil zápisník čumáčkem. Ema ho otevřela. Na první straně byla krásně nakreslená rostlinka s lesklými, kulatými listy. Pod obrázkem nebylo žádné jméno, jen jedna jediná věta: „Moje vůně ti připomene oblíbené jídlo z Itálie.“ A v dolní části strany bylo napsáno velké, nedokončené slovo: „V .“
„Co to znamená?“ zamračil se Skořice a poškrábal se dlouhou tlapkou za uchem.
„To je hádanka!“ rozzářily se Eminy oči. „Musíme najít tuto bylinku a zjistíme, jaká písmena patří do toho slova. Pojďme!“
Vešli do zahrady. Vzduch byl plný různých vůní. Všude kolem nich rostly malé i velké zelené keříčky.
„Jak ji najdeme? Všechny jsou zelené,“ řekl smutně králíček.
„Musíme použít naše smysly, přesně jak nás to učila babička Bylinka,“ řekla Ema odhodlaně. „Nejdřív se podíváme. Hledáme rostlinku s kulatými a lesklými listy.“
Chodili od jednoho záhonu ke druhému. Skořice občas něco očichal a směšně při tom pokrčil nosem. Ema pozorně porovnávala každý lístek s kresbou v zápisníku.
„Tenhle má listy jako malé jehličky, to není on,“ řekla u jednoho keříčku. „A tenhle má zase listy chlupaté.“
Najednou se Skořice zastavil a zhluboka se nadechl. Jeho fousky se zatřásly vzrušením. „Emo, pojď sem! Tady to voní jako… jako ta skvělá věc, kterou dává maminka na těstoviny! Jako pizza!“
Ema k němu přiběhla. Před nimi byl malý keřík s přesně takovými listy, jaké byly na obrázku. Když Ema opatrně odtrhla jeden lísteček a promnula ho mezi prsty, uvolnila se nádherná, kořenitá vůně.
„Máš pravdu! To je bazalka! A voní přesně jako pizza!“ zvolala Ema. „Takže to slovo bude… V-A-Ř-Í-M! Vařím!“
Rychle si to zapsala do zápisníku. Oba se radovali z prvního úspěchu.
„Skvělé! Jsme nejlepší detektivové!“ chválil se Skořice a vesele poskočil.
Ema otočila na další stranu v zápisníku. Tam byla nakreslená bylinka s jemně zoubkovanými listy. Pod obrázkem stálo: „Dotkni se mě a pocítíš chlad, i když slunce svítí.“ A pod tím další nedoplněné slovo: „V .“
„Chlad?“ divil se Skořice. „Jak může být něco studené, když je takové teplo?“
„To musíme zjistit,“ řekla Ema. „Hledáme rostlinu se zoubkovanými listy.“
Tentokrát to bylo jednodušší. Nedaleko nich rostl celý trs takových rostlinek. Vypadaly, jako by byly jemně pokryté stříbrným práškem.
„Tohle by mohla být ona,“ zašeptala Ema. Opatrně se dotkla jednoho lístku. Nic zvláštního necítila. Zkusila ho jemně rozžvýkat. A tehdy se to stalo!
„Jé!“ vyhrkla překvapeně. „Je to, jako bych si dala do pusy malý kousek sněhu! Chladí!“
Skořice byl zvědavý. Odvážil se a také si kousek odkousl. Oči se mu rozšířily úžasem. „Brrr! Je to jako lízat rampouch! Ale chutný rampouch!“
Oba se smáli. Už věděli, že našli mátu.
„Takže to slovo bude…“ přemýšlela Ema nahlas a počítala písmena. „V-O-Ň-A-V-O-U. Voňavou! První slovo bylo VAŘÍM, druhé VOŇAVOU.“
Hrdě si to zapsala a otočila na poslední stranu. Tam byla nakreslená bylinka, která nevypadala jako bylinka, ale spíš jako maličký stromeček s tvrdými jehličkami. Pod obrázkem byla poslední hádanka: „Moje vůně ti připomene procházku v lese po dešti.“ A poslední slovo: „P _ .“
„Jehličky! To znám,“ řekl Skořice. „Takové má přece borovice a jedlička.“
„Přesně! Hledáme malý les v zahradě,“ usmála se Ema.
Pátrání jim netrvalo dlouho. Na slunném místě u kamenné zídky rostl hustý, tmavě zelený keřík s pevnými, voňavými větvičkami, které opravdu vypadaly jako jehličí. Ema odtrhla jednu větvičku a přivoněla.
„Ach! To je přesně ta vůně! Jako když jsme byli v lese a sbírali jsme šišky,“ řekla zasněně. Byl to rozmarýn.
„A to slovo bude... P-O-L-É-V-K-U. Polévku!“ doplnil Skořice, který už pozorně sledoval Emin prst na papíře.
Ema si přečetla všechna tři slova za sebou. „VAŘÍM… VOŇAVOU… POLÉVKU.“
Podívala se na Skořici a Skořice na ni. Oběma najednou svitlo.
„Babička Bylinka je v kuchyni!“ zvolali najednou a rozběhli se k domu.
Dveře do kuchyně byly pootevřené a zevnitř se šířila ta nejúžasnější vůně, jakou si dovedli představit. Byla to směs všech vůní, které dnes objevili. Uvnitř stála u velkého hrnce usměvavá babička Bylinka.
„Našli jste mě, moji malí zahradníci!“ řekla vesele. „Věděla jsem, že to dokážete.“
„Ty ses neschovala, ty jsi nám připravila hru!“ uvědomila si Ema.
„Samozřejmě,“ mrkla na ni babička. „Chtěla jsem zjistit, jestli jste se už naučili poslouchat, co vám bylinky šeptají. A teď, když znáte mé tajné přísady, pomůžete mi dokončit tu nejlepší bylinkovou polévku na světě.“
Ema dostala za úkol přidat do polévky pár lístků bazalky a Skořice, velmi opatrně, jeden malý lísteček máty pro svěží chuť. Babička jim vysvětlila, že rozmarýn už v polévce je, protože ten se musí vařit déle, aby změkl.
Když potom všichni tři seděli u stolu a jedli tu voňavou, lahodnou polévku, cítila se Ema nesmírně pyšná. Nebyla to jen obyčejná polévka. Byla to polévka plná slunce, lesa a malých tajemství, která spolu se Skořicí odhalili.
„Odteď se budeme o zahradu starat spolu, dobře?“ navrhla babička. „Jste moji hlavní pomocníci.“
Ema a Skořice nadšeně souhlasili. Věděli, že tajemná zahrada babičky Bylinky má pro ně připraveno ještě mnoho dalších voňavých dobrodružství. A možná, děti, i vy máte doma v květináči nějakou bylinku. Zkuste si k ní s pomocí rodičů přivonět. Co vám její vůně připomíná?