Sofia si pohrávala s pískem mezi prsty, sledujíc, jak jí jemná zrnka unikají skrz štěrbiny. Odpolední slunce se pomalu naklánělo k horizontu, vybarvujíc oblohu do odstínů oranžové a růžové. Vedle ní ležela Petra, s tmavými vlasy rozloženými na plážovém ručníku, s knihou nadzvednutou proti slunci.
"Nemyslíš, že je čas na drink?" zeptala se Sofia, jemně šťouchajíc Petru do ramene. "Začínám mít žízeň a slunce brzy zapadne."
Petra spustila knihu a podívala se na Sofii, s úsměvem, který Sofia poslední dny znala až příliš dobře. Byl to úsměv, který rozpaloval něco hluboko v jejím nitru.
"Dobrý nápad," zašeptala Petra a naklonila se blíž. "Ale první kolo je na tobě, když jsi mě vytrhla z velmi zajímavé kapitoly."
Sofia se zasmála. "Dohodnuto." Pomalu se zvedla a oprášila si písek z nohou. "To samé jako včera?"
"Možná něco silnějšího. Cítím se dnes... dobrodružně," odpověděla Petra s pohledem, který prozrazoval víc než její slova.
Jejich dovolená se chýlila ke konci. Šest dní na malebném pobřeží, daleko od rušného města a každodenních povinností. Šest dní objevování nejen okolní krajiny, ale i sebe navzájem. Sofia se otočila a vydala se k baru, cítíc Petřin pohled na svých bedrech.
Když se vrátila se dvěma koktejly, slunce už téměř zapadlo. Petra mezitím založila malý ohýnek v jednom z ohništních kruhů rozmístěných po pláži. Tato část pobřeží byla méně navštěvovaná, což jim poskytovalo příjemné soukromí.
"Nádherný západ slunce," poznamenala Sofia, když podávala Petře její drink.
"Ano, přesně jako ty," odpověděla Petra, její hlas hlubší a měkčí než obvykle.
Sedly si vedle sebe na deky rozložené kolem ohně, dost blízko, aby se jejich ramena dotýkala. Sofia cítila, jak jí srdce bije rychleji. Po týdnu spolu by si myslela, že nervozita pominula, ale stále tam byla – to příjemné chvění, kdykoli byla Petra příliš blízko.
"Ahoj, dámy! Můžu se přidat?"
Hluboký mužský hlas přerušil jejich myšlenky. Sofia vzhlédla a uviděla Marka, kterého poznaly první den jejich pobytu. Byl to místní průvodce a příležitostný barman, s upřímným úsměvem a přirozeným šarmem.
"Samozřejmě," odpověděla Petra, posunujíc se, aby mu udělala místo na dece. "Právě jsme začaly."
Marko se usadil, pokládajíc láhev domácího vína a tři skleničky. "Myslel jsem, že byste ocenily něco speciálního na váš poslední večer."
Sofia pocítila zvláštní vzrušení. Marko byl příjemný společník a v posledních dnech se s ním setkávaly pravidelně. Věděla, že i Petra k němu cítí sympatie, a spolu se občas bavily o možnostech... ale dosud to byly jen rozhovory.
Marko nalil víno a podal jim skleničky. "Na vzpomínky," zašeptal, jeho oči se setkaly nejprve se Sofiinimi, pak s Petřinými. "Na vzpomínky, které teprve vytvoříme."
"Na vzpomínky," zopakovaly obě, upíjejíc z vína, které bylo sladké a kořeněné zároveň.
Ohýnek praskal, víno teklo a rozhovor plynul přirozeně. Marko vyprávěl o místních legendách, o moři a jeho tajemstvích. Sofia se smála jeho vtipům, Petra se nakláněla blíž, aby lépe slyšela. A s každou skleničkou vína se vzdálenosti mezi nimi zmenšovaly.
"Vždy jsem si myslel, že nejkrásnější na moři je, jak odhaluje pravdu," řekl Marko, hladíc prsty po okraji skleničky. "Tady, u vln a pod hvězdami, člověk nemůže skrývat, kým doopravdy je."
"A kdo jsme my podle tebe?" zeptala se Sofia, její hlas jemný, téměř vyzývavý.
Marko se na ni podíval, jeho tmavé oči zachytávaly odraz ohně. "Jste jako moře samo. Hluboké, tajemné... a neskutečně krásné."
Petra se zasmála, ale byl to ten druh smíchu, který maskuje nervozitu. "To říkáš všem turistkám?"
"Jen těm, které mě fascinují," odpověděl upřímně, a pak se naklonil k Petře, jeho tvář jen centimetry od její. "A vy dvě mě fascinujete od chvíle, kdy jsem vás poprvé uviděl."
Vzduch mezi nimi zhoustnul napětím a očekáváním. Sofia cítila, jak jí srdce prudce bije, sledujíc Petru a Marka, jejich blízkost, jejich napětí.
Petra se první odhodlala. Překonala tu malou vzdálenost a jemně se dotkla Markových rtů svými. Byl to letmý, zkoumavý polibek, ale Sofia cítila, jak se jí dech zrychluje při pohledu na ně.
Marko se odtáhl, jeho oči teď hledaly Sofiiny, jako by žádal o povolení. Místo slovní odpovědi se Sofia naklonila dopředu a spojila své rty s jeho. Jeho polibek byl jiný – vášnivější, smělejší. Když se odtáhla, její pohled se setkal s Petřiným, plným horkého očekávání.
"Pojďme ke mně," zašeptal Marko, beroucí obě za ruce. "Můj domeček je hned za dunami."
Sofia a Petra si vyměnily pohledy plné nevyslovených tužeb a pochopení. Byly na dovolené, daleko od všeho známého, s mužem, který je přitahoval stejně, jako ony jeho.
"Ano," odpověděla Sofia za obě, cítíc, jak se jí srdce rozechvívá vzrušením.
Kráčeli po pláži, ruku v ruce, nechávajíc za sebou stopy v písku, které ráno smyje příliv. Před nimi čekala noc plná objevování, něhy a vášně – noc, která bude patřit jen jim.
Markův domeček byl skromný, ale útulný, s verandou obrácenou k moři. Uvnitř byly stěny ozdobené dřevěnými soškami a mušlemi, a z otevřeného okna bylo slyšet šumění vln.
"Udělejte si pohodlí," nabídl Marko, zapalujíc několik svíček rozmístěných po místnosti. Jejich měkké světlo vytvářelo intimní atmosféru.
Sofia si sedla na pohovku, Petra hned vedle ní, jejich stehna se dotýkala. Marko se k nim připojil s další lahví vína.
"Nemusíme spěchat," řekl jemně, když podával skleničky. "Máme celou noc."
Sofia se podívala na Petru, vidíc v jejích očích touhu smíchanou s něžností. Pomalu zvedla ruku a pohladila Petru po tváři, sledujíc, jak se jí oči zavírají pod dotekem. Naklonila se a políbila ji, jemně nejdřív, pak s narůstající vášní, vědouc, že je Marko sleduje, a toto vědomí ji vzrušovalo ještě víc.
Když se odtáhla, Petřiny oči zářily touhou. Marko se přesunul blíž, jeho ruka jemně hladila Sofiin záda. "Jste obě neuvěřitelné," zašeptal, když se naklonil, aby políbil Sofiino rameno.
Noc se rozvíjela v souhře tří těl, v dokonalé harmonii touhy a respektu. Každý dotek, každý polibek byl objevováním nových území, nové rozkoše. Sofia cítila Petřiny něžné ruce, Markova silná ramena, jejich společný dech a bijící srdce.
V jistém momentě Sofia ležela na zádech, s Petrou skloněnou nad ní, líbající její krk, zatímco Marko je obklopoval svou přítomností, jeho ruce nacházely místa potěšení, o kterých ani nevěděla, že existují.
Venku se vlny tříštily o pláž, podobně jako vlny rozkoše, které procházely jejich těly. Přicházely a odcházely, sílily a slábly, ale nikdy zcela neustaly, podobně jako věčný rytmus moře.
Když se nakonec unavení, ale spokojení, zabořili do Markovy postele, Sofia se nemohla ubránit myšlence, že tato noc byla dokonalým vyvrcholením jejich dovolené. Petřina hlava spočívala na jejím hrudníku, Markova ruka je obě objímala, a venku moře šumělo svou věčnou píseň.
"Na vzpomínky," zašeptala Sofia, když zavírajíc oči, nechala se unášet spánkem, s vědomím, že zítra se vrátí do reality, ale tuto noc, tuto dokonalost, si ponesou s sebou navždy.