Na krásné květinové louce žila malá včelka jménem Melka. Byla velmi zvědavá a ráda objevovala nové věci. Zatímco ostatní včelky sbíraly sladký nektar z květů, Melka se často zastavila a přemýšlela.
„Zajímalo by mě, kdy květy obsahují nejvíce sladkého nektaru,“ uvažovala jednoho slunečného rána.
V úlu to bzučelo jako vždy. Melka přišla za nejstarší a nejmoudřejší včelou – babičkou Elou.
„Babičko Elo, můžu se tě na něco zeptat?“ řekla Melka zdvořile.
„Samozřejmě, zlatíčko. Co tě zajímá?“ usmívala se Ela.
„Chtěla bych vědět, kdy je na naší louce nejvíce slunečních paprsků. Myslím si, že tehdy budou mít květy nejvíce nektaru.“
Babička Ela se zamyslela: „To je velmi moudrá otázka! Slunce putuje po obloze od rána do večera. Můžeš to pozorovat pomocí jednoduchého triku.“
„Jaký trik?“ nadšeně se zeptala Melka.
„Jdi za Šimonem Broučkem. Bydlí pod velkým dubem. Je to moudrý kamarád, který ti rád poradí.“
Melka letěla k dubu a našla tam milého brouka, který něco pozoroval.
„Dobrý den, pane Šimone! Jsem Melka. Babička Ela říkala, že mi poradíte.“
Šimon se přátelsky usmál: „Ahoj, Melko! Právě sleduji, jak se stín tohoto kamene mění během dne. Vidíš? Ráno je stín dlouhý, ale jak slunce stoupá výš, stín se zkracuje.“
„To je úžasné!“ nadchla se Melka.
„Když je stín nejkratší, slunce je nejvýše. Tehdy svítí jeho paprsky nejsilněji,“ vysvětlil Šimon.
Melka všechno pozorně poslouchala. Šimon jí ukázal, jak si může udělat vlastní „sluneční hodiny“ pomocí rovného klacíku.
Druhý den si Melka našla hezké místo uprostřed louky a zapíchla do země rovný klacík. Rozhodla se, že bude celý den sledovat jeho stín.
Její nejlepší kamarádka Žofka ji přišla navštívit: „Co děláš, Melko?“
„Zkoumám, kdy slunce svítí nejsilněji. Chceš mi pomoct?“
„Ano!“ radostně souhlasila Žofka.
Včelky spolu pozorovaly, jak se stín klacíku během dne mění. Ráno směřoval na jednu stranu a byl dlouhý. Postupně se zkracoval, až byl kolem poledne nejkratší. Potom se zase začal prodlužovat na druhou stranu.
„Podívej, Žofko!“ zvolala Melka. „Kolem poledne je stín nejkratší. To znamená, že tehdy slunce svítí nejsilněji!“
Žofka si všimla něčeho dalšího: „Melko, podívej se na slunečnice! Otáčejí se za sluncem jako tanečnice!“
Byla to pravda. Slunečnice se ráno dívaly na východ, v poledne nahoru a večer na západ.
„Myslíš, že tehdy mají i nejvíce nektaru?“ zamyslela se Melka.
Následující dny včelky testovaly svou teorii. Ochutnávaly nektar z květů v různou dobu a skutečně – kolem poledne byl nejsladší!
Po týdnu výzkumu se Melka a Žofka rozhodly podělit o své objevy s ostatními včelkami.
„Milé včelky,“ začala Melka na shromáždění v úlu, „zjistily jsme, že mezi desátou a druhou hodinou jsou květy nejsladší!“
Včelky byly nadšené. Královna se na Melku hrdě usmála: „Melko a Žofko, jste velmi moudré včelky. Díky vám budeme vědět, kdy sbírat nejlepší nektar.“
Od té doby včelky využívaly Melčin objev. Ráno sbíraly nektar z květů, které se otevírají brzy, kolem poledne se věnovaly slunečnicím a jiným květům, které milují slunce, a odpoledne navštěvovaly květy, které se otevírají později.
Díky Melčině zvědavosti celý úl prosperoval. A Melka? Stále objevovala nové věci, protože věděla, že učení je jako sbírání nektaru – čím víc hledáš, tím víc najdeš