V malém domečku na kraji lesa žilo malé bílé kůzlátko jménem Bělko. Jeho maminka ho každé ráno posílala na louku, aby se napáslo čerstvé zelené trávy. Bělkovi se však nechtělo jíst jenom trávu. Nejraději objevoval svět kolem sebe.
Jednoho slunečného rána, když Bělko zrovna skákal po louce a honil motýly, našel pod velkým dubem něco zvláštního. Ležela tam malá, barevná taška. Bělko se opatrně přiblížil a zvědavě se do ní podíval.
„Ale co je tohle?“ zvolal překvapeně, když uviděl pestrobarevné lahvičky s tekutinou. Červená, modrá, žlutá, zelená… všechny barvy duhy!
„To jsou vodové barvy,“ ozval se hlas nad ním. Na větvi dubu seděla moudrá sova Soňa. „Patří malé Lucce, která tu včera malovala. Zapomněla je tu.“
„A k čemu jsou?“ zeptal se Bělko.
Sova Soňa si upravila brýle na zobáku. „K malování, samozřejmě! Ale musíš je smíchat s vodou.“
Bělko se zamyslel. „Smíchat s vodou? A co se stane, když je smíchám mezi sebou?“
„To je dobrá otázka,“ přikývla sova. „Proč to nezkusíš? Objevování je zábavné!“
Bělko nadšeně poskočil. Tohle bude dobrodružství! Vzal tašku s barvami a opatrně ji odnesl k malému potůčku, který tekl nedaleko.
U potoka našel několik velkých listů. „Tyhle budou perfektní jako misky!“ pomyslel si. Natrhal je a položil na plochý kámen u vody. Do každého listu nabral trochu vody z potůčku.
„Teď můžu začít svůj velký barevný experiment,“ řekl nahlas a sova Soňa, která ho sledovala, souhlasně přikývla.
Bělko nejprve vzal modrou lahvičku. Opatrně ji otevřel a kápnul jednu kapku do prvního listu s vodou. Voda se zbarvila do krásné modré, jako by v ní plaval kousek oblohy.
„To je ale krása!“ zvolal nadšeně. „Jako letní nebe!“
Do druhého listu kápnul červenou barvu. Voda se okamžitě zbarvila do sytě červené, jako zralé jahody.
„A co se stane, když je smíchám?“ zamyslel se Bělko nahlas.
„Zkus to a uvidíš,“ povzbudila ho sova.
Bělko opatrně vzal trochu modré vody a přilil ji do listu s červenou. Pozorně sledoval, co se bude dít. Barvy se začaly míchat a před jeho očima vznikla úplně nová barva!
„Fialová!“ vykřikl nadšeně. „Modrá a červená spolu vytvořily fialovou! To je úžasné!“
Sova se usmála. „Ano, Bělko. Když smícháš dvě barvy, vznikne nová.“
Bělko byl tak nadšený, že se rozhodl vyzkoušet další kombinace. Do nového listu nalil žlutou barvu, která vypadala jako tekuté slunce.
„A teď… co když žlutou smíchám s modrou?“ uvažoval nahlas.
„Co si myslíš, že se stane?“ zeptala se sova.
„Možná… modrožlutá?“ hádal Bělko.
Opatrně smíchal žlutou a modrou vodu. Barvy se zavířily a vytvořily krásnou zelenou barvu.
„Zelená!“ vykřikl překvapeně. „Jako tráva a listí na stromech! Takže modrá a žlutá spolu dělají zelenou!“
Bělko byl fascinován. Nikdy by ho nenapadlo, že mícháním barev mohou vzniknout nové. Rozhodl se vyzkoušet i další kombinace.
Do nového listu s vodou přidal červenou a potom do ní opatrně přilil žlutou.
„A z červené a žluté bude…“ zašeptal napjatě.
Barvy se spojily a vytvořily zářivou oranžovou.
„Oranžová!“ zajásal Bělko. „Jako západ slunce!“
Bělkovi se to tak zalíbilo, že se rozhodl vyzkoušet míchání všech tří základních barev najednou: červené, modré a žluté. Výsledkem byla tmavá barva.
„Vypadá to jako hnědá zem,“ poznamenal.
„I to je důležitý objev,“ řekla sova Soňa. „Ne všechny kombinace vytvoří jasné a pestré barvy.“
Bělko přikývl a pokračoval ve svých experimentech. Zjistil, že když do barev přidá více vody, stanou se světlejšími, a když přidá více barvy, jsou tmavší a sytější.
„To je úžasné!“ zvolal. „Můžu vytvořit tolik různých barev!“
Právě když se chystal vyzkoušet další kombinaci, uslyšel volání.
„Bělko! Bělko, kde jsi?“
Byla to jeho maminka, která ho hledala.
„Tady jsem, maminko!“ zavolal Bělko. „Zkouším, jak se míchají barvy!“
Maminka přišla k potoku a překvapeně se podívala na všechny ty barevné listy.
„Bělko, co to tady děláš?“ zeptala se.
„Objevuji, jak se míchají barvy, maminko,“ vysvětloval nadšeně. „Zjistil jsem, že modrá a červená spolu dělají fialovou, žlutá a modrá zelenou, a červená a žlutá oranžovou!“
Maminka se usmála. „To je opravdu zajímavé, Bělko. Ale ty barvy někomu patří.“
„Ano, malé Lucce,“ přikývl Bělko. „Sova Soňa mi to řekla. Nechci si je nechat, jen jsem chtěl zjistit, jak fungují.“
„To je v pořádku,“ řekla maminka. „Ale měli bychom je vrátit tam, kde jsi je našel. Lucka se pro ně určitě vrátí.“
Bělko souhlasil. Opatrně vyčistil lahvičky v čistém potůčku, zavřel je a uložil zpátky do tašky.
„Můžu se zítra vrátit a podívat se, jestli si je Lucka vyzvedla?“ zeptal se.
„Samozřejmě,“ přikývla maminka. „A možná bys jí mohl ukázat, co ses dnes o míchání barev naučil.“
Bělko nadšeně poskočil. „To je skvělý nápad! Možná bychom mohli spolu malovat!“
Sova Soňa, která jejich rozhovor poslouchala, souhlasně přikývla. „Nejlépe se učíme, když své vědomosti sdílíme s ostatními,“ řekla moudře.
Bělko odnesl tašku s barvami zpátky pod dub a položil ji přesně tam, kde ji našel. Potom se s maminkou vrátil domů, plný nových poznatků o barevném světě.
Celou cestu domů vyprávěl mamince o svých objevech. „A víš, maminko, že když přidáš víc vody do barvy, stane se světlejší? A když dáš méně vody, je tmavší!“
„To je opravdu zajímavé, Bělko,“ usmála se maminka. „Jsi jako malý objevitel.“
Druhý den se Bělko probudil brzy ráno. Nemohl se dočkat, až se vrátí k dubu a zjistí, jestli si Lucka vyzvedla své barvy. Hned po snídani se rozloučil s maminkou a běžel k dubu.
Když přišel na místo, překvapeně se zastavil. Pod dubem seděla malá holčička s dlouhými copánky. V ruce držela tašku s barvami a na klíně měla položený papír.
„Ahoj,“ pozdravil Bělko. „Ty jsi Lucka?“
Holčička se překvapeně podívala na malé bílé kůzlátko. „Ano, jsem. A ty umíš mluvit?“
„V našem lese umí mluvit všechna zvířátka,“ vysvětlil Bělko.
„To je úžasné!“ zvolala Lucka. „Jak se jmenuješ?“
„Bělko,“ představil se. „Včera jsem našel tvoje barvy a trochu jsem s nimi experimentoval. Zkoušel jsem, co se stane, když je smíchám ve vodě.“
„Vážně?“ Lucka se potěšila. „A co jsi zjistil?“
Bělko nadšeně začal vysvětlovat: „Zjistil jsem, že modrá a červená spolu dělají fialovou. Žlutá a modrá dělají zelenou. A červená a žlutá dělají oranžovou!“
Lucka přikývla. „To je pravda! To jsou základní pravidla míchání barev. Ve škole nás učili, že existují tři základní barvy – červená, modrá a žlutá. Z nich umíme namíchat všechny ostatní barvy.“
„Všechny?“ zeptal se překvapeně Bělko.
„Téměř všechny,“ usmála se Lucka. „Existuje ještě černá a bílá, které jsou speciální. Když přidáš bílou do jiné barvy, stane se světlejší. A když přidáš černou, stane se tmavší.“
Bělko byl z těchto informací nadšený. „To je úžasné!“
„Chtěl bys se mnou malovat?“ zeptala se Lucka. „Mám tu dost papírů a barev pro oba.“
„Ano, moc rád!“ poskočil Bělko nadšeně.
Lucka rozložila druhý papír, dala Bělkovi štětec a spolu začali malovat. Bělko se pokusil namalovat louku s květinami, ale zjistil, že držet štětec v kopýtku není jednoduché.
„Nevadí, že to není dokonalé,“ povzbudila ho Lucka. „Důležité je, že to zkoušíš a bavíš se u toho.“
Bělko se usmál a pokračoval v malování. Lucka mu ukázala, jak může míchat barvy přímo na papíře, nejen ve vodě. Když namaloval žlutý kruh a přes něj červené pruhy, v místech, kde se překrývaly, vznikla oranžová.
„To je úžasné!“ zvolal Bělko. „Barvy se míchají i na papíře!“
Lucka přikývla. „Ano, a existuje mnoho způsobů, jak můžeš barvy míchat.“
Bělko a Lucka strávili celé dopoledne malováním a experimentováním s barvami. Bělko se naučil, že existují teplé barvy jako červená, oranžová a žlutá, které připomínají oheň a slunce. A existují studené barvy jako modrá a zelená, které připomínají vodu a les.
„A fialová?“ zeptal se Bělko.
„Fialová je zajímavá,“ vysvětlovala Lucka. „Je to směs teplé červené a studené modré.“
Když slunce vystoupalo vysoko na oblohu, Lucka se podívala na hodinky. „Musím jít domů na oběd,“ řekla. „Ale můžu se zítra vrátit a můžeme pokračovat v malování.“
„To by bylo skvělé!“ zajásal Bělko. „A možná bych mohl přivést i své kamarády, aby se také naučili o barvách.“
„Výborně,“ souhlasila Lucka. „Uděláme si lesní výtvarný kroužek!“
Bělko pomohl Lucce sbalit barvy a papíry. Když se loučili, Lucka dala Bělkovi jeho malůvku.
„Tohle jsi namaloval ty,“ řekla. „Je to tvůj první obrázek.“
Bělko se šťastně podíval na svůj obrázek. Nebyl dokonalý, ale byl plný barev a radosti. „Děkuji, Lucko,“ řekl. „Odnesu ho domů a ukážu mamince.“
Když se Bělko vrátil domů, maminka byla překvapená, když viděla jeho obrázek.
„Bělko, to je nádherné!“ zvolala. „Tolik krásných barev!“
„Ano, maminko,“ přikývl hrdě. „A víš, že všechny tyhle barvy vznikly jen ze tří základních? Z červené, modré a žluté!“
Maminka se usmála. „To je opravdu fascinující. Jsem na tebe pyšná, že jsi tak zvědavý a rád se učíš nové věci.“
Bělko jí nadšeně vyprávěl o všem, co se dnes naučil od Lucky – o teplých a studených barvách, o míchání na papíře i ve vodě, a také o tom, že zítra budou mít v lese výtvarný kroužek.
Večer, když Bělko ležel v posteli, přemýšlel o všech barvách, které dnes viděl a vytvořil.
„Svět je plný barev,“ pomyslel si. „A já jsem zjistil, jak fungují.“
S touto šťastnou myšlenkou Bělko zavřel oči a usnul. Snil o barevných duhách, květinových loukách a o tom, co všechno ještě zítra vytvoří se svými novými kamarády.