Na vysoké, statné lípě, kde se větvičky dotýkaly oblaků, bydlel jeden velmi důležitý kuchař. Nebyl to člověk v bílé zástěře, ani neměl vysokou čepici. Byl malý, zelený a jmenoval se Lipko. List Lipko. Každé ráno, sotva první nesmělé sluneční paprsky pohladily korunu stromu, Lipko se probudil. Protřel si svá zelená očka a zaposlouchal se. Z hlubin stromu, od kořenů až po nejtenčí větvičku, se ozývalo tiché, ale vytrvalé kručení.
„Už je čas,“ zašeptal si Lipko. „Celý strom má hlad. Musím uvařit ten nejlepší oběd na světě!“
Lipkovou kuchyní byl on sám. Jeho zářivě zelený povrch byl dokonale čistý, připravený na velké vaření. Neměl hrnce ani pánve, ale měl něco mnohem lepšího. Měl tajný recept, který znaly všechny listy na světě.
„Tak, co budeme dnes potřebovat?“ zeptal se sám sebe nahlas a prohlížel si svůj seznam úkolů napsaný v jemných žilkách. „Aha, jasně! To nejdůležitější jako první.“
Naklonil se a zakřičel směrem dolů, podél tlustého kmene: „Haló, tam dole u kořenů! Pošlete mi, prosím, čerstvou vodu!“
Hluboko pod zemí se pohnuly drobné kořínky. Jako pilné pumpy začaly nasávat vláhu z půdy. A pak to začalo. Maličká, průzračná kapka vody jménem Hanka se vydala na dlouhou cestu. Cestovala úzkými potrubími uvnitř stromu, stále výš a výš. Byla to cesta jako na tobogánu.
„Už jdu, Lipko!“ volala Hanka, když dorazila až k němu a jemně se rozlila po jeho povrchu.
„Výborně, Hanko! Jsi základ mé polévky,“ pochválil ji Lipko. Cítil, jak ho příjemně chladí. „Teď potřebuji druhou přísadu. Je všude kolem, ale nikdo ji nevidí.“ Zhluboka se nadechl. Ne nosem, ten neměl. Nadechl se tisíci maličkých úst, která měl na své spodní straně. Děti by je neviděly, pouze pod speciálním zvětšovacím sklem.
„Vzduch je plný všeho možného, ale já potřebuji jen jednu jeho část. Takovou tu, kterou vydechují zvířátka i lidé,“ vysvětloval malé berušce, která se usadila na vedlejším listu a zvědavě ho pozorovala. „Je to jako tajné koření. Bez něj by jídlo nemělo žádnou chuť.“
Lipko měl tedy vodu i vzduch. Ale chyběla ta nejdůležitější, nejzázračnější ingredience. Bez ní by se vaření nikdy nepodařilo. Podíval se vzhůru k modré obloze.
„Kde jsi, kamaráde?“ zašeptal.
A vtom to přišlo. Zlatý, teplý sluneční paprsek jménem Zlatko se spustil z nebe a přistál přesně na Lipkovi. Byl tak zářivý a plný energie, až se Lipko celý rozzářil.
„Ahoj, Lipko! Nesu ti energii na vaření!“ zasmál se Zlatko a jeho teplo proniklo hluboko dovnitř zeleného listu.
„Konečně!“ zaradoval se Lipko. „Teď může začít ta pravá magie!“
Uvnitř Lipka, v jeho maličkých zelených komůrkách, začal úžasný proces. Představte si to jako velikánskou kuchyni s miliony drobných kuchařů. Voda od Hanky, vzduch a energie od Zlatka se začaly spojovat. Míchaly se, proměňovaly a tančily spolu v zázračném tanci. Lipko cítil, jak v něm všechno příjemně bzučí a pracuje. Dokonce si u toho zpíval písničku:
„Voda, vzduch a slunce jas, vaření je tu pro nás. Sladká šťáva vzniká hned, posílí celý náš svět!“
Beruška vedle nevěřícně kroutila hlavou. „Ty opravdu vaříš jídlo ze slunce?“
„Přesně tak!“ odvětil hrdě Lipko. „Sluneční paprsek je jako oheň v mé peci. Dává mi sílu, abych z vody a vzduchu vyrobil něco sladkého a výživného. Je to cukr, nejlepší energie pro celý náš strom.“
Najednou se však stalo něco nečekaného. Po obloze připlul velký bílý obláček a schoval slunce. Paprsek Zlatko zmizel.
„Ach, ne!“ polekala se beruška. „Co teď? Zůstane strom hladový?“
Lipko se jen klidně usmál. „Neboj se. Někdy je potřeba jen trpělivě čekat. Kuchař musí vědět, že dobré věci si žádají čas. Obláček odpluje a Zlatko se vrátí.“
A tak se i stalo. Za chvíli vítr jemně odfoukl mrak a slunce opět zazářilo v plné síle. Vaření mohlo pokračovat. Po chvíli Lipko vítězoslavně zvolal: „Hotovo! Oběd je uvařený!“
V jeho nitru se vytvořily maličké, neviditelné kapičky sladké šťávy. Byl to čistý cukr, plný sluneční energie.
„A teď to nejdůležitější,“ řekl Lipko. „Rozdělit se!“
Jako šikovný pošťák začal posílat sladkou energii do celého stromu. Speciálními cestičkami, které vedly přes větve a kmen, putoval oběd ke každému, kdo ho potřeboval. Trošku poslal kořenům hluboko v zemi, aby měly sílu hledat další vodu. Trošku poslal kmeni, aby byl pevný a dokázal udržet celou korunu. A velkou část poslal poupatům, ze kterých se právě chystaly rozkvést nádherné, voňavé květy.
Hned vedle Lipka se jedno takové poupě najednou otevřelo a rozvinulo do krásy. Přiletěla k němu včelka Mája.
„Děkuji, Lipko!“ zabzučela vesele, když se napila sladkého nektaru z květu. „Tvé vaření je úžasné! Díky tobě mají květy dost síly, aby nám včelkám daly sladkou odměnu.“
Lipko se cítil unavený, ale velmi šťastný. Podíval se na svůj strom – na pevný kmen, na nové květy, na další listy, které pilně vařily tak jako on. Všichni spolu pracovali, aby byl jejich domov silný a zdravý.
A víte co, děti? Každý jeden zelený list, který venku na stromě nebo na keři uvidíte, je takový malý kuchař jako Lipko. Všichni vaří pro své rostlinky chutný oběd ze slunce, vody a vzduchu.
Zkuste se při nejbližší procházce s rodiči podívat na listy zcela zblízka. Představte si, jak v nich probíhá tato zázračná kuchyně.
A jestli máte chuť na malý pokus, poproste maminku nebo tatínka o pomoc. Vezměte dvě stejné rostlinky v květináčích. Jednu položte na slunečné okno. Druhou opatrně schovejte někam, kde je úplná tma, například do skříně nebo do komory. Nezapomeňte obě rostlinky stejně zalévat. Co myslíte, které se bude po několika dnech dařit lépe? Té, která měla svého slunečního kuchaře, nebo té, která musela být ve tmě? Uvidíte, že sluneční paprsky jsou opravdu ta nejdůležitější přísada.