V hluboké a čisté říčce, kde sluneční paprsky kreslily na dně tančící vzory, žil malý elektrický úhoř jménem Eliáš. Byl dlouhý a hladký jako lesklá tkanička od boty, ale v srdíčku měl velký neklid. Všichni jeho starší kamarádi a příbuzní dokázali vydat silný elektrický záblesk. BZZZZT! Takový, co rozsvítil tmavé jeskyně pod kořeny starých vrb nebo omráčil malou nepozornou rybku k večeři.
Eliáš se snažil, jak jen uměl. Napnul všechny svaly, zavřel oči a soustředil se. Ale všechno, co z něj vyšlo, bylo jen maličké, slabé zabzučení. Skoro jako když se moucha dotkne okna. Malá rybka Tinka, která byla jeho nejlepší kamarádka, se jen zasmála. „To mě lechtá, Eliáši!“ chichotala se, když ji jeho slabý výboj pohladil po ploutvi.
Eliáš si smutně povzdechl. „Nikdy nebudu tak silný jako ostatní. Moje bzučení je úplně na nic.“
Jednoho večera se stalo něco zvláštního. V jejich oblíbené zátoce, kde si každý večer hráli, rostl nádherný vodní leknín. Jeho květ v noci jemně světélkoval a vytvářel nejkrásnější lampu na světě. Ale právě dnes večer byla v zátoce úplná tma. Leknín nesvítil. Všechny rybky a vodní broučci byli smutní.
„Co se stalo s naší lampičkou?“ zeptala se Tinka a plavala v kruzích kolem tmavého květu.
Eliáš se přiblížil. „Možná jen usnul,“ zašeptal, i když tomu sám nevěřil.
Přidružil se k nim i Patrik, pomalý, ale velmi moudrý říční šnek. Opatrně se posouval po dně a všechno si prohlížel svými tykadly. „Nezdá se mi, že spí,“ řekl rozvážně. „Podívejte se dolů ke stonku.“
Společně se ponořili hlouběji. A tam to uviděli. Stonek jejich milovaného leknínu byl zamotaný v obrovské, tmavé spleti starých kořenů a houževnaté vodní trávy. Byl to uzel tak pevný a ošklivý, že vypadal jako hnízdo z drsného lana. Tento uzel bránil živinám, aby proudily nahoru ke květu.
„Musíme ho osvobodit!“ zvolala odhodlaně Tinka.
Jako první to zkusila ona. Svými malými ústy začala kousat do tvrdých kořenů. Kousala a kousala, ale kořeny byly jako z kamene. Po chvíli si unaveně otřela čelo ploutvičkou. „Je to příliš tvrdé. Ani kousek jsem neutrhla.“
„Teď já!“ řekl Eliáš a zapřel se celým tělem do spleti. Tlačil, co mu síly stačily. Spleť se ani nepohnula. Eliáš se jen bezmocně odrazil a dopadl na měkký písek. Zase se cítil malý a zbytečný.
Patrik, který všechno klidně sledoval, navrhl nový plán. „Když to nejde silou, zkusme to rozumem. Nebudeme se snažit přetrhnout všechno najednou. Zkusme najít jeden konec a pomalu ho rozmotat.“
Byl to dobrý nápad. Tinka plavala kolem a hledala začátek jednoho kořene. Patrik jim radil, kterým směrem táhnout. Eliáš pomáhal posouvat volnější kousky. Pracovali dlouho a usilovně. Slunce už dávno zapadlo a nad řekou se objevily první hvězdy. Podařilo se jim uvolnit pár malých kořínků, ale hlavní uzel byl stále pevný jako skála.
„Už nemůžu,“ zašeptala Tinka a unaveně si lehla na list.
„Ani já,“ přidal se Patrik a stáhl se hlouběji do své ulity.
Eliáš se podíval na ten tmavý, zamotaný chaos a cítil, jak se mu do očí derou slzy. „Je to beznadějné,“ zamumlal. „Kdybych jen měl skutečnou sílu. Kdybych mohl dát pořádný elektrický výboj, možná by se ty kořeny lekly a povolily.“ Znovu se pokusil, napnul se a... bzzzt. Jen slabé, směšné zabzučení, které se ztratilo ve vodě.
„Ale ty máš skutečnou sílu, jen o ní neumíš správně přemýšlet.“
Ze stínu se vynořil starý a obrovský sumec Fousáč. Byl tak starý, že si pamatoval ještě dědečka Eliášova dědečka. Jeho dlouhé vousy se jemně vlnily ve vodě jako moudré prsty.
„Jak to myslíte, pane Fousáči?“ zeptal se Eliáš překvapeně. „Moje síla je slabá.“
Sumec se laskavě usmál. „Tvoje síla není slabá, Eliáši. Je jen rozdělená na tisíce malých kousků. Představ si, že tvé tělo je jako dlouhý řetěz plný drobných, maličkých baterií. Každá jedna se jmenuje buňka a dokáže vyrobit jen malinkou jiskřičku. Tak malou, že ji skoro ani není cítit.“
Eliáš poslouchal se zatajeným dechem. Tinka a Patrik také opatrně vylezli ze svých úkrytů.
„Jedna buňka je slabá,“ pokračoval sumec Fousáč. „I deset buněk je slabých. Ale co se stane, když se všech tisíc buněk v tvém těle spojí a pošle svou jiskru v naprosto stejném okamžiku?“
Eliáš se zamyslel. „To... to nevím.“
„Je to jako když hodně kamarádů něco křičí,“ vysvětlil sumec. „Když zakřičíš sám, sotva tě je slyšet. Ale když zakřičí celá třída najednou, je to pořádný hluk, viď? Tvoje síla funguje stejně. Musíš přesvědčit všechny své buňky, aby pracovaly jako jeden tým. Aby poslaly svůj elektrický pozdrav najednou. Tomu se odborně říká bioelektřina. Elektřina, kterou vytváří živý tvor.“
Bioelektřina. To slovo znělo tak důležitě a moudře. Eliášovi se rozzářily oči. Týmová práce! Jako on, Tinka a Patrik. Jenže tento tým byl přímo v jeho těle!
„Takže já musím... dát příkaz všem najednou?“ zeptal se opatrně.
„Přesně tak,“ přikývl Fousáč. „Nestačí si to jen přát. Musíš se opravdu soustředit. Představ si je. Všechny ty malé jiskřičky v tobě, jak čekají na tvůj povel. A pak jim ho dej.“ Starý sumec se pomalu otočil a zmizel ve tmě.
Eliáš se cítil jinak. Už nebyl smutný. Byl zvědavý a plný naděje. Podíval se na své kamarády. „Pomůžete mi?“
„Jasně!“ zvolala Tinka. „Budeme tě povzbuzovat!“
„Soustředění je klíčové,“ dodal Patrik. „My budeme tiše a budeme ti držet palce.“
Eliáš připlaval zpět k zamotané spleti kořenů. Zavřel oči. Už si nepředstavoval jen jeden velký záblesk. Představoval si tisíce drobných světýlek, která se táhla celým jeho dlouhým tělem. Byla jako perly na náhrdelníku, každá připravená zazářit. Dýchal pomalu a hluboce. Cítil, jak v něm narůstá zvláštní napětí. Jako ticho před bouří.
„Všechny spolu...“ šeptal si. „Jako jeden tým...“
Tinka a Patrik ani nedýchali.
A potom Eliáš v duchu vykřikl ze všech sil: „TEĎ!“
BZZZZZZZZT!
Z jeho těla vyšel záblesk tak jasný a silný, jaký ještě nikdy nevytvořil. Nebyl to výboj, který by někomu ublížil, ale spíše vlna čisté energie a světla. Osvítila celou zátoku jako blesk za letní noci. Tvrdé, staré kořeny se v tom náhlém šoku na sekundu otřásly a stáhly. Jejich pevné sevření povolilo.
„Rychle!“ vykřikl Patrik, který si ten moment všiml.
V té jediné sekundě, kdy byl uzel uvolněný, Tinka a Eliáš z celé síly zatáhli za volný konec stonku. Ozvalo se hlasité puknutí a celá spleť se s praskotem rozpadla na kusy!
Stonek leknínu byl volný.
Všichni tři unaveně, ale šťastně dopadli na dno. Chvíli jen tak leželi a dívali se nahoru. A potom, pomalu, velmi pomalu, začal květ nad nimi opět slabě světélkovat. Nejprve jen jako malá jiskřička, ale postupně se jeho světlo zesilovalo, až zářilo jasněji než kdykoli předtím.
Celá zátoka se rozsvítila magickým, jemným světlem. Z úkrytů začaly vylézat ostatní rybky a broučci a radostně tančili v jeho záři.
Tinka objala Eliáše ploutvičkou. „Dokázal jsi to! Byl jsi úžasný!“
Eliáš se usmál. Cítil se unavený, ale nesmírně šťastný. Konečně rozuměl. Jeho síla nebyla v jednom velkém zázraku, ale ve spolupráci tisíců malých částí jeho těla. A ten největší zázrak se stal, když spojil svou vnitřní týmovou práci s tou vnější – s pomocí svých nejlepších kamarádů.
Od té doby už Eliáš nikdy nepochyboval o své síle. Věděl, že ji nemusí používat k lovení. Mohl ji použít k pomoci druhým. Občas, když si s Tinkou a Patrikem hráli na schovávanou v tmavých zákoutích řeky, Eliáš jim poslal malý, veselý záblesk, aby jim posvítil na cestu. A už to nebylo jen slabé bzzzt. Byl to jasný, radostný pozdrav, který říkal: „Společně dokážeme všechno!“