Jednoho horkého letního dne se želva Berta vyhřívala na svém oblíbeném kameni u jezírka. Slunce pražilo tak silně, že i hmyz se skrýval ve stínu.
„Uf, to je ale vedro," vzdychla Berta. „Cítím, jak mi krunýř hoří. Zajímalo by mě, jestli je teplejší od slunce nebo od tohoto rozpáleného kamene."
Berta byla velmi zvědavá želva. „Musím to změřit!" rozhodla se. „Ale jak?"
Sešla z kamene a pomalu se přesunula k lesíku, kde bydlel její kamarád ježek Filip. Filip byl nejšikovnější ze všech zvířátek.
„Ahoj, Filipe!" zavolala Berta.
Filip vystrčil ňufák. „Berto! Co tě přivádí v takový horký den? Neměla bys odpočívat někde ve stínu?"
„Mám vědeckou záhadu," vysvětlila Berta. „Chci zjistit, jestli mi krunýř víc ohřívá slunce svítící shora, nebo rozpálený kámen pod břichem."
„Hmm," zamyslel se Filip. „To je zajímavá otázka. Potřebujeme nějaký způsob, jak změřit teplotu."
Zvířátka se společně vydala na průzkum okolí jezera. Na okraji písčité pláže našla zapomenutou dětskou hračkářskou sadu mladého vědce.
„Podívej, Berto!" zvolal Filip nadšeně. „Je tu malý teploměr, lupa a dokonce i zápisník s tužkou!"
„Nejdřív si musíme promyslet, jak budeme měřit," řekl Filip. „Potřebujeme změřit teplotu tvého krunýře, když sedíš na kameni, a potom, když jsi jen na slunci bez toho, aby ses dotýkala horkého povrchu."
V tom okamžiku přiletěl motýl Marek. „Ahojte, kamarádi! Můžu vám pomoci?" nabídl se. „Umím přivolat moje kamarády motýly. Společně bychom mohli Bertu zvednout."
„To je skvělý nápad!" zvolal Filip.
„Takže začneme s měřením," řekl Filip. „Nejdřív zjistíme teplotu vzduchu ve stínu." Položil teploměr do stínu. „Dvacet šest stupňů Celsia."
„Teď se prosím posaď na ten tvůj oblíbený kámen na slunci a zůstaň tam přesně deset minut," požádal ji Filip.
Berta poslušně čekala. Slunce pražilo na její krunýř a teplo z kamene pronikalo do jejího břicha. Filip zatím s motýly připravil malou plošinu z větví.
„Čas vypršel," oznámil Filip a opatrně přiložil teploměr k Bertinu krunýři. „Třicet čtyři stupňů Celsia! To je o osm stupňů víc než teplota vzduchu."
„Teď druhá část," řekl Filip. „Motýli, můžete prosím přenést Bertu na naši plošinu?"
Motýli se seskupili kolem Berty, společnými silami ji zvedli do vzduchu a opatrně položili na plošinu z větví.
„Teď opět počkáme deset minut," řekl Filip.
Po deseti minutách opět změřil teplotu Bertina krunýře. „Třicet stupňů Celsia!" oznámil.
„Takže rozdíl jsou čtyři stupně," uvažoval Marek.
„To znamená, že kámen i slunce mi ohřívají krunýř!" dokončila Berta nadšeně. „A zdá se, že každý z nich přispívá přibližně stejně – čtyřmi stupni!"
„Přesně tak," přikývl Filip. „Slunce ohřívá shora a kámen zdola, a dohromady cítíš o osm stupňů víc oproti teplotě vzduchu ve stínu."
Berta byla nadšená svým objevem. „A ještě jedna věc," dodala zamyšleně, „když jsem na kameni, ohřívá mě to z obou stran. Proto se tam cítím nejtepleji. Ale když se chci ochladit, musím jít do stínu a ještě i na něco, co není rozpálené, například na trávu."
„Výborně, Berto! Teď lépe rozumíš, jak funguje teplo," pochválil ji Filip.
Berta byla na sebe velmi hrdá. „Zítra bychom mohli změřit, jestli je teplejší voda v mělké části jezera nebo v hluboké," navrhla.
„To je skvělý nápad na další experiment!" usmál se Filip.
Když se zvířátka rozcházela, Berta se ještě zastavila u svého kamene. „Děkuji ti, kameni, že mi pomáháš zůstat teplá. Teď už vím, proč tě mám tak ráda," řekla a pomalu odkráčela do svého domečku, kde si zapsala všechny dnešní objevy.
A když následující ráno vyšlo slunce, Berta už měla připravený nový plán. Protože věděla, že nejlepší způsob, jak porozumět světu, je klást si otázky a hledat na ně odpovědi.