V čarovném světě, který se rozprostíral na pěti lesklých linkách hudební osnovy, žily noty a znaménka. Jejich domovem byla velká kniha plná písniček a každý den byl pro ně novým dobrodružstvím. Na samém začátku každé řádky stál elegantní a moudrý pán Houslový klíč, který dohlížel na to, aby vše hrálo tak, jak má.
Bydlely tam všelijaké noty. Například Kulička, čtvrťová nota s plnou hlavičkou, která vždy zpívala své jasné a sebevědomé „TÁ". Hned vedle ní poskakovali spojené Osmičky, dvě veselé kamarádky, které vždy zpívaly v rychlém rytmu „ti-ti, ti-ti". A byla tam i rozvážná Půlka, nota s prázdnou hlavičkou, která svůj tón držela déle a zpívala zasnivší „TÁ-Á".
A pak tam byla Tichulka.
Tichulka byla malá hudební pomlčka, takový zvláštní, tichý blesk, který nevydával ani jediný zvuk. Zatímco ostatní noty zpívaly a radovaly se, jak zní, ona jen tiše stála na svém místě. Cítila se neviditelná a zbytečná.
„Nač tu vlastně jsem?" šeptala si smutně, když se kolem ní prohnala Kulička se svým hrdým „TÁ".
„Nevím," odpověděla jí Kulička trochu namyšleně. „My, noty, tvoříme melodii. Ty jen zaberáš místo. Hudba je o zvucích, ne o tichu!"
Tato slova Tichulku velmi ranila. Ostatní noty si jí také nevšímaly. Pro ně byla jen prázdnou mezerou, pauzou, která je zdržovala od dalšího zpívání. A tak, když se jednoho večera velká kniha zavřela a v notové osnově zavládla tma a klid, Tichulka se rozhodla.
„Když mě tu nikdo nepotřebuje, tak odejdu," zašeptala do tmy. Opatrně, aby ji nikdo neuslyšel, seskočila ze své linky a skryla se na samém okraji strany, kde se papír jemně vlnil. Cítila se velmi osamělá.
Na druhý den ráno se kniha opět otevřela. Pán Houslový klíč se usmál, elegantně se uklonil a dal pokyn k začátku písničky.
„Připravit se! Tři, čtyři!"
A pak se to stalo. Kulička spustila své „TÁ", ale hned za ní se bez jakékoliv přestávky vrhly Osmičky se svým „titi" a do toho se jim zamíchala Půlka s dlouhým „TÁ-Á". Znělo to hrozně! Místo veselé písničky se ozval jen chaotický shluk zvuků. Noty do sebe narážely, předbíhaly se a nikdo nevěděl, kdy má začít a kdy skončit. Písnička ztratila svůj rytmus, svou duši. Netancovala, jen se potácela.
„Stop! Stop! Okamžitě přestaňte!" zvolal pán Houslový klíč a zamračil se, což dělal jen velmi zřídka. „Co se to děje? Vždyť to zní jako... jako by se kočky hádaly o klubko vlny!"
Noty zahanbené ztichly.
„Nevíme, pane," řekla zmateně Půlka. „Snažíme se, ale nejde to. Je to všechno příliš rychlé, slité dohromady."
Pán Houslový klíč se pozorně rozhlédl po linkách a jeho pohled se zastavil na prázdném místě. „Už vím, co se stalo," řekl vážně. „Něco nám chybí. Nebo spíš, někdo."
„Kdo?" zeptaly se noty sborem.
„Chybí nám dech," vysvětlil moudrý klíč. „Chybí nám ticho. Chybí nám Tichulka! Kde je?"
Všechny noty se ohlédly. Místo, kde měla stát malá pomlčka, bylo opravdu prázdné. Až teď si uvědomily, co se stalo. Kulička se začervenala až po nožičku. Cítila se hrozně za to, co Tichulce řekla.
„Musíme ji najít!" zvolala. „Okamžitě!"
A tak se začalo velké pátrání. Noty se rozeběhly po celé stránce. Hledaly mezi řádkami, nahlížely za znaménka křížků a béček, dokonce se ptaly i velké tečky na konci věty v textu pod nimi. Ale Tichulku nikde nenašly.
Nakonec ji zahlédla Půlka. Úplně na kraji stránky, schoulená a téměř neviditelná.
„Tichulko, tady jsi!" zvolala s úlevou. „Všude tě hledáme!"
Malá pomlčka se jen více schoulila. „Nechte mě. Beze mě je vám přece líp."
„To není pravda!" ozvala se Kulička, která se k ní rychle dokutálela. „Promiň mi, co jsem ti řekla. Mýlila jsem se. Bez tebe jsme ztracené. Naše písnička je úplně zkažená."
Tichulka nevěřícně zvedla svou malou hlavičku. „Zkažená? Ale jak? Vždyť já nic nedělám."
„Pojď a uvidíš," řekl jemně pán Houslový klíč, který přišel za nimi. „Vlastně, neuvidíš. Poslechneš si."
Vrátili se všichni společně na svá místa v notové osnově. Tichulka si nejistě stoupla na své prázdné místečko.
„Tak, a teď to zkusíme znovu," řekl pán Houslový klíč. „Nejprve bez Tichulky. Zpívejte přesně tak, jako předtím."
Noty spustily a opět to byla jen nepěkná směs zvuků.
„Dobře, stačí," zastavil je klíč. „A teď, Tichulko, ty zůstaneš přesně tam, kde jsi. A vy, noty, když přijdete na řadu po Kuličce, přesně na jednu dobu ztichněte. Necháte prostor pro Tichulku. Připraveni?"
Noty přikývly. Zhluboka se nadechly.
„Raz, dva, tři, čtyři!"
Kulička zanotovala své zvučné: „TÁ!"
A pak... nastalo ticho. Krátké, přesné, čisté. Byl to Tichulčin okamžik.
Hned po něm vesele poskočily Osmičky: „ti-ti!"
Najednou to dávalo smysl! Písnička měla rytmus! Ticho nebylo prázdné, bylo to jako nádech před dalším slovem. Jako malý odraz, který dodal dalším notám energii. Dokonce i samotné noty cítily, jak se jim nožičky pohupují do taktu. Celá melodie ožila.
Když dozněl poslední tón, v notové osnově zavládlo nadšené ticho. Tichulka se dívala kolem sebe s otevřenými ústy, kdyby nějaké měla. Pochopila. Její úloha nebyla v tom, aby vydávala zvuk. Její kouzlo bylo v tom, že dávala zvukům pořádek a krásu.
„Ty jsi jako srdce naší písničky," řekla jí Půlka s úsměvem. „Dáváš jí rytmus, díky kterému může tancovat."
„Jsi náš malý poklad," dodala Kulička a Tichulka poprvé v životě cítila, že není neviditelná. Byla důležitá.
Od toho dne se už žádná nota Tichulce nesmála. Všichni věděli, že aby byla hudba opravdu krásná, potřebuje nejen hlasité tóny, ale i čarovné chvíle ticha.
A možná, když budete příště poslouchat svou oblíbenou písničku, zkuste zaslechnout nejen to, co se zpívá, ale i ty malé, důležité pauzy, díky kterým všechno do sebe tak pěkně zapadá.