V jednom docela novém městečku, kde voněly čerstvě natřené ploty a cesty byly hladké jako sklo, postavili tu nejkrásnější hernu na světě. Stěny zářily barvami duhy, na zemi ležel měkký koberec a v každém koutě čekaly hračky, jaké si jen zvířátka dovedla představit. Byl tam velký dřevěný vláček, domeček pro panenky i stavebnice s tisíci dílky.
Všichni se nemohli dočkat, až se dveře otevřou. Jako první vběhla dovnitř veverka Rychloška, za ní se dokutálel medvídek Brumík a hned za nimi i malý zajíček Ušáček. „Jupí! To je paráda!“ vykřikla Rychloška a její tenký hlásek se rozletěl po místnosti. Jenže se stalo něco zvláštního. Její „Jupí!“ se najednou ozvalo znovu a znovu. „JUPÍ... jupí... upí... pí...“ Zvířátka zmateně zastavila. „Co... co to bylo?“ zašeptal Brumík a jeho hluboký hlas se hned začal ozývat také. „CO-TO-BYLO... o-to-bylo... ylo...“ Hlasy se odrážely od hladkých, lesklých stěn a mísily se dohromady. Vytvářely takový zmatek, že si zvířátka nerozuměla ani jediné slovo. Když Rychloška chtěla navrhnout stavění věže, Brumík slyšel jen směs zvuků „STVĚNÍ VĚŽ-ĚŽE-ŽE“. Když se Ušáček ptal, kde jsou pastelky, znělo to jako „KDE-DE-JSOU-PASLKY-KY-KY“.
Smích se rychle vytratil. Zvířátka si sedla na zem a smutně se dívala kolem sebe. Taková krásná herna, a nedalo se v ní hrát. Hluk byl tak nepříjemný, že je z něj bolely uši i hlava.
Celé to dění potichu sledovala Tlumilka. Byla to malá, měkká, šedá dlaždice v rohu místnosti, hned u dveří. Nikdo si jí nevšímal. Nebyla lesklá jako barevné stěny, ani veselá jako hračky. Připadala si docela obyčejná a zbytečná. Viděla zklamané tváře zvířátek a bylo jí to moc líto. Proč tahle krásná herna dělá tak ošklivý hluk?
Vtom se otevřely dveře a vešel mistr Ježek. Byl to moudrý stavitel, který hernu navrhl. Měl brýle na špičce nosu a v tlapce držel metr. Když uviděl smutná zvířátka, hned věděl, že něco není v pořádku. „Ale, ale, copak se děje? Proč si nehrajete?“ zeptal se laskavě. „Nedá se, pane mistře,“ postěžoval si Brumík a jeho hlas se zase nepříjemně odrazil od stěn. „Všechno se tu opakuje!“ Mistr Ježek si pohladil své bodliny na bradě a zamyslel se. Postavil se doprostřed místnosti a silně tleskl. PLESK! A hned se ozvalo: „...plesk... plesk... plesk...“ „Hmm, už rozumím,“ řekl a podíval se na zvířátka. „Víte, zvuk je jako takový neviditelný míček. Když jej hodíte o tvrdou, hladkou stěnu, co se stane?“ „Odrazí se a vrátí se!“ vyhrkla Rychloška. „Přesně tak! A zvuk dělá totéž. Naráží na tyto tvrdé stěny a vrací se nám zpátky do uší. Tomu se říká ozvěna. A když je těch ozvěn hodně najednou, vznikne takový nepříjemný zmatek.“
Zvířátka poslouchala s otevřenými ústy. Takže za všechno mohly ty tvrdé stěny! Ale co s tím? Snad je teď nebudou bourat?
Tlumilka také poslouchala. Tvrdá stěna. Odraz. Zvuk jako míček. Najednou si uvědomila něco důležitého. Přejela si po svém povrchu. Nebyl hladký ani tvrdý. Byl měkký a jakoby... dírkovaný. Plný drobných, maličkých jamek, které se daly sotva vidět. Vzpomněla si, jak ji vyráběli. Jejím úkolem nebylo zářit, ale být tichou pomocnicí. Sebrala všechnu odvahu a potichoučku se ozvala: „Pane mistře...“ Její hlásek byl tak tichý, že jej skoro nikdo neslyšel. Ale mistr Ježek měl uši jako rys. Otočil se k ní. „Ty jsi něco řekla, maličká?“ „Ano,“ šeptla Tlumilka. „Co kdyby... co kdybyste zkusili hodit ten míček o mě?“ Mistr Ježek se usmál jejímu nápadu. Vzal z krabice malý pěnový míček. Nejprve jej hodil o barevnou stěnu. Míček udělal BINK! a odskočil zpátky. Pak přistoupil k Tlumilce a hodil míček jemně o ni. Stalo se však něco úplně jiného. Míček dopadl na měkký povrch a s tichým tup tam zůstal. Neodrazil se. Ani trošičku.
Zvířátkům se zatajil dech. „Aha!“ zvolal mistr Ježek a radostně si poskočil. „Já už vím! Tlumilko, ty jsi úžasná! Ty zvuk neodrážíš, ty ho chytáš! Ty tvé malé dírky ho pohltí a už ho nepustí ven!“ Tlumilka se radostí celá zachvěla. Takže přece jen není zbytečná! Má velmi důležitý úkol! „Potřebujeme víc takových, jako jsi ty!“ rozhodl mistr Ježek a už utíkal do skladu. Za chvíli se vrátil s velkou krabicí. A v ní, jedna vedle druhé, ležely Tlumilčiny sestřičky a bratříčci – desítky dalších měkkých, zvuk pohlcujících dlaždic.
Zvířátka už neváhala. S chutí se pustila do práce. Brumík nosil dlaždice, Rychloška je podávala mistru Ježkovi a Ušáček ukazoval, kam je mají přilepit. Lepila je na stěny v pravidelných rozestupech. Vypadalo to, jako by skládala obrovskou šedou mozaiku na barevném pozadí. Byla to zábava a všichni spolupracovali jako jeden tým.
Když byla asi polovina stěn pokryta novými dlaždicemi, mistr Ježek řekl: „Dobře, teď to zkusíme.“ Všichni ztichli. Rychloška se zhluboka nadechla a pískla: „Pik!“ Zvuk byl jasný a čistý. Žádné opakování. Žádný zmatek. Jen jedno krátké, veselé „Pik!“. Brumík se radostí zasmál hlubokým smíchem: „Hahaha!“ A jeho smích zněl teple a příjemně, přesně tak, jak měl. „My se slyšíme!“ vykřikl Ušáček a všichni se začali smát a mluvit jeden přes druhého. A teď už to vůbec nevadilo, protože každé slovo bylo krásně slyšet.
Herna se proměnila v to nejlepší místo na světě. Byla nejen krásná, ale i příjemná pro uši. A Tlumilka, kdysi nenápadná šedá dlaždice, byla hrdinkou dne. Spolu se svými sourozenci tiše a skromně hlídala, aby se zvuky v herně hezky chovaly. Uvědomila si, že nemusí být nejbarevnější ani nejhlučnější, aby byla důležitá. Její tichá síla přinesla radost všem.
A co vy? Zkuste si někdy tlesknout v prázdné koupelně a potom v pokoji plném koberců, záclon a měkkých polštářů. Slyšíte ten rozdíl? To proto, že i u vás doma jsou takoví tiší hrdinové jako Tlumilka.