V hlubokých zelených lesích, kde se stromy dotýkají oblaků, stála nejkrásnější školka široko daleko. Lesní školka paní učitelky Sovy byla domovem pro nejšikovnější zvířátka z celého okolí.
„Dnes se budeme učit počítat s oříšky a šiškami!“ prohlásila paní učitelka Sova. „Každé zvířátko dostane svůj košíček s počitadly.“
Zajíček Filip dostal košík plný lesních oříšků. „Jeden, dva, tři, čtyři, pět! Mám pět oříšků!“
Veverka Zuzka měla v košíku krásné šišky. „Já mám tři velké a dvě malé. To je dohromady pět šišek!“ radostně pípala.
Medvídek Bruno se pyšnil svými žaludy: „Já mám sedm žaludů!“
Vtom se ozval zvonek na přestávku a všechna zvířátka se rozběhla ven si hrát. Po přestávce se však stalo něco zvláštního. Když se vrátila do třídy, jejich košíky byly téměř prázdné!
„Kde jsou mé oříšky?“ zvolal Filip. „Předtím jsem měl pět, teď mám jen dva!“
„I moje šišky zmizely!“ plakala Zuzka. „Zbyly mi jen tři z pěti!“
Medvídek Bruno se smutně díval do svého košíku: „A mně ze sedmi žaludů zbyly jen čtyři!“
Zuzka radostně tleskala: „Já jsem měla tři v košíku, našli jsme jednu šišku v knihovně a jednu pod lavicí. Tři plus jedna plus jedna se rovná pět! Mám všechny šišky!“
Bruno se rozzářil: „Já jsem měl čtyři v košíku, plus jeden za knihou a plus dva za květináčem... čtyři plus jeden plus dva... to je sedm žaludů! Úplně všechny!“
„Vidíte?“ usmála se paní učitelka Sova. „Někdy se věci jen ztratí, ale když přemýšlíme logicky, většinou je najdeme. A přitom jsme si procvičili sčítání i odčítání!“
Filip poskočil: „A já jsem se naučil, že pět mínus dva jsou tři, a taky že dva plus dva plus jedna je pět!“
Bruno se zasmál: „Matematika je jako detektivní práce! Musíme sledovat stopy a počítat důkazy!“
Paní učitelka Sova zatleskala křídly: „Přesně tak! A teď si můžeme s našimi nalezenými počitadly ještě chvíli hrát.“
Když zazvonil zvonek na konec vyučování, všechna zvířátka se těšila na další den. Věděla, že matematika není strašidlo, ale zábavná hra plná záhad.
„Nezapomeňte,“ zavolala na ně na závěr paní učitelka Sova, „když se vám doma něco ztratí, zkuste přemýšlet, kde to mohlo skončit. A nezapomeňte si to spočítat!“
Druhý den ráno přišel Filip do školy s velkým úsměvem: „Paní učitelko, včera večer jsem doma nemohl najít tři pastelky. Ale vzpomněl jsem si na naši záhadu a našel jsem je! Dvě pod postelí a jednu v kuchyni. A teď mi už nechybí ani jedna!“
A tak se lesní školka stala místem, kde se zvířátka naučila, že každá záhada má řešení, když použijeme hlavu a nevzdáme hledání.