Tomáš seděl na měkkém koberci a ani se nepohnul. Jeho oblíbené červené autíčko, které umělo dělat nejrychlejší zatáčky na světě, stálo vedle něho. Dnes si s ním nechtěl hrát. Cítil se jako vyfouknutý balónek. Ruce měl těžké, nohy ještě těžší a hlava mu klesala dolů, jako by ji něco táhlo k zemi.
Slunce přes okno vesele kreslilo po podlaze zlaté pásy, ale Tomášovi se zdálo všechno šedé. Podíval se na parapet, kde v malém keramickém květináči bydlela jeho kamarádka, fialka. Tedy, on jí říkal Fialka, i když měla zelené listy a ještě nikdy nekvetla. Vždycky měla pevné, lesklé lístky, které jako by se usmívaly na slunce. Ale dnes ne.
Dnes Fialka vypadala přesně tak, jak se Tomáš cítil. Její listy byly zvadlé, svěšené a bez života. Smutně se skláněly přes okraj květináče.
„Co je ti, Fialko?“ zašeptal Tomáš a popošel blíž. „Jsi taky unavená jako já?“
Fialka, samozřejmě, neodpověděla. Jen tam tak smutně stála, či spíše visela. Tomáš se zamyslel. „Možná je ti smutno. Zazpívám ti!“ A tak začal zpívat písničku o malém autíčku, kterou si sám vymyslel. Zpíval a pozorně sledoval rostlinku. Ale listy zůstaly stále stejně svěšené.
„Hm, takhle to asi nepůjde,“ zamumlal si. „Nevyšlo to. Co teď? Zkusím něco jiného.“
Vzpomněl si, jak maminka říkala, že rostlinky potřebují světlo. Možná Fialce nestačí jen tenhle kousek slunce. Opatrně, oběma rukama, posunul květináč na nejslunnější místo na parapetu. Sedl si a čekal. Minutu. Dvě. Pět minut. Listy se možná trošičku nadzvedly, ale jen tak maličko, že si nebyl jistý, jestli se mu to nezdálo. Stále vypadala velmi unaveně.
„Ani tohle nefunguje tak, jak jsem si myslel,“ povzdechl si. Cítil se ještě unavenější než předtím. Už se chtěl vrátit na koberec a nedělat vůbec nic, když si všiml něčeho zvláštního. Prstem se dotkl hlíny v květináči. Byla úplně suchá a tvrdá, drobila se mu pod prstem jako starý pískový koláček.
„Aha!“ vyhrklo z něho. „Ty jsi asi žíznivá! Maminka přece vždycky říká, že kytičky se musí zalévat.“
To byl nápad! Rychle vstal a utíkal do kuchyně. Na poličce stála jeho malá žlutá konvička, kterou používal při pomáhání na zahrádce. S pomocí maminky si do ní napustil trochu vody. Nebyla ani studená, ani teplá, taková akorát.
„Neboj se, Fialko, už ti nesu pomoc,“ promlouval k ní cestou zpátky. Potom velmi opatrně, aby neudělal potopu, začal lít vodu do květináče. Voda zasyčela, když se vpíjela do suché hlíny. Lil pomalu, kapku po kapce. Země začala tmavnout a vonět jako les po dešti.
„Tak,“ řekl spokojeně. „Teď musíme počkat. Uděláme si takový malý experiment. Nakreslím si tě, jaká jsi byla předtím, a potom, jaká budeš později.“
Vzal si papír a pastelky a nakreslil malý květináč se zvadlými, smutnými lístky. Pod obrázek napsal velkými písmeny: PŘED.
Potom se znovu pustil do čekání. Aby mu čas rychleji utekl, začal si stavět věž z kostek. Postavil jednu, druhou, třetí… a najednou si vzpomněl. Musí zkontrolovat Fialku!
Přiběhl k oknu a nevěřil vlastním očím. Co myslíte, děti, co se stalo?
Listy už nevisely! Pomaličku, ale jistě se zvedaly nahoru ke slunci. Byly pevnější a zelenější barva jako by se jim vrátila. Tomáš se usmál od ucha k uchu. Fungovalo to!
O další půlhodinu byla Fialka opět tou veselou rostlinkou jako předtím. Její listy stály hrdě a zdálo se, jako by mu kynuly na pozdrav. Tomáš rychle vzal druhý papír a nakreslil Fialku teď – silnou a veselou. Pod obrázek napsal: PO. Položil oba obrázky vedle sebe. Rozdíl byl obrovský.
Vtom mu hlavou probleskla zvláštní myšlenka. Podíval se na veselou Fialku a potom na svoje unavené ruce.
„Fialka byla unavená, protože měla žízeň. Zalil jsem ji a hned má sílu. A já… já jsem taky unavený. A… kdy jsem dnes vlastně pil vodu?“ zamyslel se. Vzpomněl si na snídani, kdy měl trochu kakaa, ale od té doby nic. Celé dopoledne běhal, hrál si a na pití úplně zapomněl.
„Mami!“ zakřičel a běžel do kuchyně. „Myslím, že jsem něco objevil!“
Maminka se na něho usmála. „A co takového, můj malý vědče?“
„Moje tělo je asi jako Fialka! Když má žízeň, je unavené a všechno na něm visí,“ vysvětloval Tomáš horlivě. „Potřebuje zalít!“
Maminka ho pohladila po vlasech. „Ty jsi ale moudrý pozorovatel, Tomášku! Máš naprostou pravdu. Naše tělo potřebuje vodu, aby mělo energii. Přesně jako rostlinky. Odborně se tomu říká hydratace. To je slovo, viď? Znamená to, že si doplňujeme vodu, aby všechno v nás dobře fungovalo.“
Nalila mu velkou sklenici čisté vody. Tomáš ji chytil do obou rukou a pil. Cítil, jak mu chladná voda protéká hrdlem a jako by naplňovala každou jednu unavenou část jeho těla. Vypil celou sklenici.
Chvíli jen tak stál. A pak to přišlo. Nejdřív se mu chtělo poskočit si. Potom se mu chtělo zasmát se. A najednou měl pocit, že by dokázal závodit i se svým červeným autíčkem!
„Funguje to!“ vykřikl radostně. „Už nejsem jako zvadlý list! Mám sílu!“
Vrátil se do pokoje, popadl své autíčko a to se konečně dočkalo svých rychlých jízd po koberci. Fialka na okně se na něj dívala svými pevnými zelenými listy a Tomáš měl pocit, že se na něho usmívá. Odteď už věděl, jaké je tajemství energie. Není to žádné kouzlo. Stačí se jen pravidelně a pořádně napít.
A co vy, děti? Zkuste si při příští procházce všimnout, jak vypadají rostlinky, které mají dost vody, a ty, které mají žízeň. A hlavně, nezapomeňte zalévat i sebe.